„Jsi nádherná Heluško, nádherná,“ funěl mi do ucha.

„Tak dost, okamžitě mě pusť!“ vykřikla jsem. Jako smyslů zbavený ze mě začal trhat šaty. Došlo mi, že jde vážně do tuhého a protože jsem měla volnou nohu, kopla jsem ho dřevákem do holeně.

„Au!“ zařval a já se snažila vysmeknout. Chytil mě jednou rukou pevně za dlouhé vlasy a trhnul dolů, aby mě dostal na kolena. Když se mu to podařilo, začal si druhou rukou rozepínat kalhoty. Měla jsem pocit, že umřu hnusem a lovila jsem v paměti rady z článku, který jsem kdysi psala o sebeobraně. Jenže to mě tehdy nenapadlo, že je budu sama potřebovat. Nejúčinnější údajně bývá nakopnout násilníka mezi nohy a utíkat, ale to se řekne, když klečíte na kolenou. Přestala jsem se cukat, a když trochu povolil vlasy, přikrčila jsem se co nejvíce k zemi. Napočítala jsem v duchu do tří a prudce mu vrazila hlavou odspodu do rozkroku. Pustil mě, zachroptěl a pro změnu klečel zase on. Ve vteřině jsem byla u dveří na chodbu a otevřela jsem je dokořán.

„Okamžitě vypadni! A jestli se mě ještě dotkneš, začnu ječet na celý dům.“

V předklonu a beze slova opustil Vladimír náš byt. Podle obličeje zkřiveného bolestí bylo vidět, že rána byla opravdu dobře mířená. Zamkla jsem dveře a zajistila je řetízkem. Teprve potom se mi rozklepala kolena. Musela jsem si nalít panáka, abych se trochu uklidnila, a u toho jsem přemýšlela, co to do chlapa vjelo. Nikdy bych do něj neřekla, že se bude chovat násilně.

Když jsem druhý den potkala Jarmilu, ptala jsem se, proč večer nepřišla. Koukala na mě nechápavě, protože o žádném pozvání nevěděla. To znamená, že její muž přišel rovnou s představou erotického zážitku, na který se předem posilnil alkoholem. Pár dní se mi Vladimír úspěšně vyhýbal, ale pak se přišel omluvit s kytkou. Nepustila jsem ho přes práh, a že se o tom večeru nikdo nedozví, jsem připustila pouze pod podmínkou, že už k nám nikdy nevkročí.

„Nepřeháníš to trochu? Vždyť se skoro nic nestalo,“ neodpustil si.

„Víš co, ty můžeš být rád, že jsem nezavolala policajty, tak raději mlč. A tu kytku dej manželce, určitě si ji zaslouží,“ řekla jsem a definitivně jsem před ním přibouchla dveře. Michal bude jen rád, to jsem si jistá. Jen aby tu už byl.

MIA KOBOSILOVÁ

Komentáře (2)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Tak dalmatinku, kterou jsem kdysi kámošovi hlídla, jsem sice neutopila, protože uměla plavat, ale se zápalem plic skončit mohla. Skočila mně z vysokého břehu u trojské lávky za kachnama. Dobrovolně by tam v únoru určitě nevlezla, že je tam hned voda, to bylo pro ní překvápko. Vylezla až u zoologický, je tam hodně silný proud. Celou cestu domů jsme pak zdrhaly, zmrazky z ní lítaly na všechny strany. Ještě, že dalmatinci nemají dlouhou srst. Všichni moji psi umí, nebo uměli plavat a většina se i ráda koupe, nebo je alespoň brodivá. Tvrzení, že všichni psi umí plavat, nevím, jestli to tak skutečně je? Znám pejskařku, která má dva americký bulíky, ne standard, ale „Pocket Bully“, tedy kapesní, stejně mají přes dvacet kilo. Do vody s nimi nechodí, protože předchozí pes, stejné rasy, se jí utopil. Spadl do řeky a ona tvrdila, že mají tak těžký hrudník a zadek, že to packama neutáhnou. září 14, 2018 10:58 ... : doktor Mio jsi statečná holka.Máš můj obdiv a to hovado Ti připravili neskutečný zážitek a hnusné trauma. září 14, 2018 12:32

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující