„Heleno, tvůj pes je naprostá rarita,“ oznámil mi Ota, když jsem si po návratu z dovolené přijela pro zvířata.
 

„Proč, prosím tě?“ divila jsem se.

„On neplave. S tím jsem se ještě ve své praxi nesetkal. Je spousta psů, kteří se bojí vody, ale když je tam hodíš, tak zafunguje pud sebezáchovy a všichni plavou. Kromě Olivera. Vzal jsem je s naším vlčákem Gastonem k rybníku, ale Oliver se nechtěl k vodě ani přiblížit. Přitom viděl, jak tam Gaston dovádí s míčkem. Tak jsem ho chytil do náruče a hodil do vody, aby se trochu osvěžil, jenomže on v tu ránu zdřevěněl, vyvalil oči a šel ke dnu. Musel jsem pro něj skočit. Měl úplně našponované všechny nohy a pohnul se teprve, až jsem ho postavil na trávu. To jsem fakt ještě neviděl. Věděla jsi o tom?“

„Že se bojí vody, to ano, ale nikdy by mě nenapadlo ho tam házet. Asi to vzniklo v době, když byl ještě malé štěně. Šli jsme jednou po louce a Oliver pořád utíkal přede mnou. Pak najednou zmizel. On tam byl nějaký potůček, ale hodně zarostlý, tak nebyl vidět a Oliver do něj zahučel. Strašně se lekl. V životě jsem neviděla u zvířete tak vyděšený výraz, jaký měl, když se v šoku hrabal ven. Celou cestu už mi pak ťapal jen u nohy. Víš, já ho doma nemůžu ani vykoupat nebo osprchovat, to by zbořil koupelnu. Vlastně ho jen vytírám vlhkým hadrem,“ vysvětlovala jsem.

Oliver měl takovou radost ze shledání, že se mi pokoušel skákat do náruče a silným ocasem nás práskal po nohou. Pištící Jolanku povalil na zem a olízal ji od hlavy k patě. Potom rovnou nastoupil do auta, abychom mu náhodou zase někam neujely. To Cecilka naopak hlasitým vřeštěním proti cestování autem protestovala. Zbytečně. Za chvíli jsme byli doma a Čenda s Matějem už hlídkovali za dveřmi terasy. Když jsem je pustila dovnitř, tak se mi dlouho s mňoukáním otírali o nohy a vzrušeně třepali vztyčenými ocásky.

„To jste rádi, darmožrouti, že už máte paničky doma, že? Jak jste se měly, holky?“ halekal soused Vladimír, který nás slyšel a hned se přišel zeptat, jestli něco nepotřebujeme. „A co Michal? Už přijede?“

„Možná. Říkal, že mu to snad vyjde příští víkend, tak uvidíme. Vláďo, jestli chcete, tak se s Jarmilou večer stavte na kafe, něco jsem vám přivezla za to, že jste mi krmili kočky, ale teď musím ještě vybalit,“ strkala jsem souseda ze dveří.

Najednou mi začalo být po Michalovi nějak moc smutno. Když jsem uložila Jolanku, tak mi i slzička ukápla. Nikdy jsme sice neprožívali velkou romantickou lásku, ale rozuměli jsme si, a na rozdíl od Natálie mě to s manželem v posteli pořád hodně bavilo. Hlavně aby už byl doma. Z rozjímání mě vytrhlo zaklepání na dveře. Kruci, úplně jsem na ty sousedy zapomněla.

„Magda přijde za chvíli,“ hlásil Vláďa a už se usazoval ke stolu v jídelně. Bylo na něm vidět, že už si doma něčeho přihnul. Ani ho nezajímala naše dovolená, jen tím svým rozvláčným způsobem hovořil o jakémsi sociologickém průzkumu. Asi po hodině už se mi zavíraly oči a Jarmila pořád nešla. Začala jsem demonstrativně zívat, ale nezabralo to. Když se Vladimír znovu natáhl po lahvi vína, kterou jsem mu nenápadně odstranila z dosahu, už jsem to nevydržela. Přinesla jsem dárky, které jsem jim nakoupila a už jsem zůstala stát.

„Promiň, ale chtěla bych jít spát. Ta cesta nám dala docela zabrat. Když Jarmila nejde, tak pokecáme někdy jindy, ano?“

„Ty už chceš jít spát, Helenko, a sama? Taková krasavice a tak dlouho bez chlapa?“ zvedl se a najednou byl přískokem u mě.
„Tak tohle ti vůbec nemusí dělat starosti!“ ohradila jsem se.

Natlačil mě do rohu místnosti a snažil se mi dostat pod sukni. Naštěstí byla dlouhá a nešlo to tak lehce. Pokoušela jsem se útočníka odstrčit a hlavou mi proběhlo, že mám psa blbce, protože stál kousek od nás a vrtěl nadšeně ocasem. Jenže od dalmatina jsem ani nic jiného čekat nemohla...