Postupně jsme se seznámili i se sousedy, kteří večer rádi přišli na kus řeči. Mě nejvíce zaujali dva fešáci, se kterými byla ohromná legrace. Napadlo mě hned první den, že jsou asi víc než kamarádi, a taky že ano. Žili spolu už čtyři roky. Starší Milan pracoval jako manažer v kosmetické firmě a Filip, kterému ještě nebylo třicet, dělal číšníka v luxusní restauraci. Shodou okolností byli z Brna. Moc ráda jsem si s nimi povídala. Byli jsme naladěni na stejnou vlnu, tak jsme se hodně nasmáli a já byla ráda, že můžu být uvolněná a nehrozí mi žádné chlapské nebezpečí. Také jsem byla zvědavá, jak vlastně kluci vedou domácnost a jak mají rozdělené domácí práce. Byli milí a otevření. Dokonce souhlasili s tím, že o nich časem napíšu.

Natálie se ke všem chovala trošku rezervovaně, ale všimla jsem si, jakým způsobem se dívá na jednoho chlápka z Pardubic. Byl na dovolené s manželkou, ale ta měla evidentně problém s alkoholem. Kolem desáté se začínala afektovaně smát, pak jí ztěžknul jazyk a v jedenáct už většinou usínala. Manžel ji pak šel uložit a někdy se za námi ještě vrátil. Jeden večer se Natálie nabídla, že mu pomůže odnést věci a další dvě hodiny se neukázala. Když se vrátila, hned se  chystala se do postele.

„Kde jsi byla? Měla jsem strach, že se ti něco stalo,“ ptala jsem se znepokojeně.

„Nedělej si starosti, všechno je v pořádku. A nezlob se, Heleno, nechci se o tom teď bavit,“ odbyla mě Natka.

Další dva dny se o tom večeru ani nezmínila, ale pak už to nevydržela a na pláži mi oznámila:

„Vyspala jsem se s ním.“

„Hm.“

„To je všechno, co mi na to řekneš? Hm?“

„A co ti na to asi tak mám říct? Jsi velká holka, máš svůj rozum a svoje důvody. Nemusíš mi přece nic vysvětlovat.“

„Mám důvod, a velký. Chci dítě a doma to asi neklapne,“ řekla.

„A tohle je řešení? Vždyť o něm vůbec nic nevíš.“

„No a co? Je to krásný chlap a bude mít krásné děti,“ zasmála se Natálie.

„O to ti jde? Kvůli tomu, že Ota není žádný krasavec?“ nevěřila jsem vlastním uším.

„Ale ne, neblázni, tak to není. Víš, doktoři po všemožných vyšetřeních usoudili, že jsme oba dva v pořádku, ale dohromady to nějak nefunguje. Přísahám, že jsem ještě nikdy nic takového neudělala, ale už opravdu nevím, jak si poradit. Navíc s Otou v poslední době skoro nic nemám. Nejde mi to.“

„A čím to je?“
„Dělá se mi z něj v posteli na nic. Ona to nikdy nebyla žádná sláva, ale ze začátku mi to tak nevadilo. Ke všemu teď má nějaké problémy a strašně mu páchne z pusy.
„Vždyť jsi nám všem před svatbou tvrdila, že nemusí být hezkej, hlavně, když tě má rád, vzpomínáš?“

"Vzpomínám, ale ukázalo se, že to není tak úplně pravda. On je moc hodný, práce nám jde skvěle, ale když mě vezme do náruče, udělá se mi na nic. Myslí si, že jsem se ještě nevyrovnala s posledním potratem, tak mě vždycky chudák ještě utěšuje, když ho od sebe odstrčím.“

„Tak to je nadělení,“ vzdychla jsem.

„No právě,“ vzdychla také a dál už jsme o tom do konce dovolené nemluvily. O to víc jsem o Natálii přemýšlela. Netušila jsem, že má takovýhle problém. Neúnavně poslouchala moje nářky, že je Michal věčně pryč, že se nám nevěnuje a sama raději mlčela. Zmizela pak do konce týdne ještě dvakrát, ale aspoň mě předem upozornila, abych se o ni nebála. Už jsem se ničemu nedivila.