Cecilka    Uprostřed noci se ozval zvonek. Za moment zase a pak ještě několikrát. Oliver se rozštěkal. „Hoří snad?“ bručel Michal a hledal potmě pantofle. Opatrně jsem nakoukla na Jolanku, jestli ji zvonění neprobudilo, když v tom vrazil do ložnice Jarmilin manžel Vladimír a začal mě tahat za ruku. „Heleno, pojď honem k nám, prosím tě, rychle!“ „Co se děje?“ „Žena vyhrožuje, že skočí z balkonu a nechce mě k sobě pustit. Visí přes zábradlí a volá tebe!“

Přeběhla jsem chodbou do jejich bytu. Vláďa s Michalem se drželi kousek za mnou. „ Pohádali jste se, nebo se přihodilo ještě něco jiného?“ snažila jsem se rychle získat nějaké informace.

„Ne, nic jiného. Zase má deprese a vzala si do hlavy, že mám nějakou ženskou,“ vysvětloval mi Vláďa. Michal vypadal vyděšeně. Ještě víc, když na světle uviděl Vláďův obličej, poškrábaný od nehtů. Sice o sousedčině nemoci věděl, ale protože se většinou jen pozdravili na chodbě, neměl představu o její reálné podobě.

„Počkejte tady a hlavně zavřete Olivera, ať ji nepoleká,“ šeptala jsem a pomalu překračovala vysoký práh na balkon. Dopadalo sem jen tlumené světlo pouliční lampy, které mi ukázalo obrys postavy, přitisknuté k zábradlí.

„Už je to v pořádku, ničeho se neboj,“ snažila jsem se mluvit úplně klidně. Udělala jsem krok směrem k Jarmile a náhle mi chodidlem projela ostrá bolest. Přitiskla jsem si pusu dlaní, abych nevykřikla nahlas. Nebýt ostrého kamínku, ani bych si neuvědomila, že jsem vyběhla z bytu bosá. Jarmila sebou trhla a podívala se na mě. Přistoupila jsem až k ní a opatrně jsem ji chytila za zápěstí ruky, kterou se křečovitě držela zábradlí. V duchu jsem se modlila, aby se nebránila, protože ta třesoucí se postava v noční košili měla o dobrých dvacet kilo víc než já. Až zblízka jsem uviděla, že má jednu nohu přehozenou přes zábradlí. Dívala se nepřítomně a já si nebyla jistá, jestli mě vůbec vnímá.

„Pojď, Jarmilko, půjdeme do tepla, je tu hrozná zima.“ Snažila jsem se ji volnou rukou přidržet ještě za rameno. Pořád se pevně držela zábradlí. Teď bych potřebovala něčí pomoc, ale volat chlapy bylo příliš riskantní. Určitě by reagovala prudce a já ji potřebovala udržet v klidu. Na zemi byla dlažba a měla jsem pocit, že mi k ní přimrzají chodidla. Musela jsem jednat rychle, protože jinak už bych to asi dlouho takhle nevydržela.

„Jarmilo, hned slez z toho zábradlí nebo tě tady nechám a jdu domů,“ přikázala jsem jí důrazně. Zabralo to. Pustila se zábradlí a chytila se mě.

 „Nezlob se, Helenko, prosím tě, nezlob se!“

Já se nezlobila, ale už jsem se viděla dole. Zapřela jsem se bosou nohou o zábradlí a vší silou jsem stáhla Jarmilu na sebe. Žuchly jsme na zem a já myslela, že mám žebra nadranc. Naštěstí to nebyla pravda, tak jsme se nějak posbíraly na nohy a pak jsem ji odvedla rovnou do ložnice a zastlala celou do peřin.

„Musíš se zahřát, přinesu ti čaj.“

„Nechoď nikam,“ vzlykala.

„Vydrž chvilku, jdu jen pro ten čaj. Lež, ani se nehni!“

Chlapi poslouchali za dveřmi a jen tak tak odskočili, když jsem otevřela. Vláďu jsem poslala pro čaj a Michala do postele. Jarmile jsem pro jistotu podstrčila ještě prášek na spaní a počkala jsem u ní, než usnula.