Konec března se mimořádně vydařil, víkend měl být slunečný, tak jsme se rozhodli, že v sobotu uspořádáme Jolance oslavu na terase. Pozvali jsme příbuzenstvo, já jsem si dala záležet na pohoštění, vyzdobila jsem terasu a těšila se, jak bude Jolanka nadšená z dárků. Baterku i slona už jsme koupili, moje maminka pekla dort a hlavní překvapení bylo v kleci, schované zatím u sousedů.

Byl to papoušek, do kterého se Jolanka zamilovala ve Zverimexu. Kdykoliv jsme tam přišli nakupovat potravu pro psa a pro kočky, celou dobu vždycky stála u klece s krásně barevnou rozelou a vážně k ní promlouvala.

Zjistila jsem si, že tenhle druh papoušků se sice nenaučí mluvit a díky mimořádné plachosti bude nejraději v kleci, ale to nevadilo, naopak.

Kdyby se pohyboval volně, nejspíš by ho ulovily naše kočky.

V sobotu odpoledne se sjeli babičky a dědečkové, naši sourozenci s dětmi a pozvali jsme i sousedku Jarmilu.

Jolanka byla nadšená ze všech dárků, ale když přišel na řadu ptáček, neznala její radost mezí. Začali jsme společně vymýšlet jméno, a protože mělo jít údajně o samičku, shodli jsme se na Cecilce. Seděla vyplašeně na kraji bidélka a pozorovala nás.

Jako první se s ní důvěrněji seznámil Oliver. Opřel se předními tlapami o stolek, na kterém stála klec, a chtěl si to barevné cosi jen tak trošku očichat.

Cecilka se lekla a bleskurychle klovla psisko rovnou do čenichu.

To bylo překvapení! Oliver zakňučel, odskočil a se staženým ocasem se mě šel raději očima zeptat, co to mělo znamenat.

„To nic, Oli,“ hladila jsem ho po hlavě,“Cecilka se tě ještě bojí, však ona si brzy zvykne. Běž hezky na pelíšek a za chvíli dostaneš bolestné, bude se krájet dort.“

„Počkejte, počkejte, ještě musíme Jolanku s tím dortem vyfotit,“ vzpomněl si děda.

Samotný dort vlastně tvořil nádherně zdobené princeznovské šaty a uprostřed stála panenka. Babička si s ním opravdu vyhrála a připadalo mi jako hřích, abychom něco tak pracně vyrobeného hned snědli. Jolanka se však už nemohla dočkat, až se do něj pustíme.

Řekla bych, že měla zálusk hlavně na tu panenku.

Michal udělal pár fotek a já jsem konečně slavnostně zakrojila.

Když jsem první díl dortu vysunula, málem mi vypadly oči z důlků. Podívala jsem se na svou mámu, ale ta už se zakuckávala smíchem.

„Vážení, to byste nevěřili, co má tahle princezna pod sukní. Michale, pojď sem ještě s tím foťákem, tohle se musí zdokumentovat,“ volala jsem na manžela, který zrovna někam zmizel.

Všichni se zvědavě nahrnuli k dortu.

„Jé, ona tam má šulinka,“ křičel nadšeně Michalův synovec.

„Když já jsem nemohla najít žádnou vhodnou panenku, tak jsem tam šoupla čůracího panáčka. Ale hlavu má holčičí,“ hájila se babička.

„Hlavně, že jsi mu ho tím nožem neufikla,“ konstatoval suše můj bratr a já raději odběhla do kuchyně, abych doplnila zásoby.