„Helenko, mockrát ti děkuji, máš to u mě,“ řekl mi Vladimír na chodbě, držel mě u toho za ruku a díval se mi do očí dlouhým smutným pohledem. Někdy jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Byl vzdělaný, slušný, ale působil tak nějak slizce. Navíc se moc rád se poslouchal. Při řeči často dělal dlouhé dramatické pauzy, které mě mátly. Většinou jsem při jeho občasných sousedských návštěvách vypínala pozornost, takže jsem mu někdy nespolečensky skočila do monologu v domnění, že už domluvil. Rád by se byl kamarádil s Michalem, ale tomu nebyl ani trochu sympatický. Každopádně to však neměl s Jarmilou jednoduché.

„No jo, zvládli jsme to, ale už nech raději ty ženské na pokoji,“ mrkla jsem na něj a zmizela za našimi dveřmi.

Opláchla jsem si nohy horkou vodou a bylo skoro půl třetí, když jsem se vrátila do postele. Michal ještě nespal.  „Co to mělo znamenat? To takhle blázní častěji? Víš co, Heli, raději ji k nám vůbec nepouštěj.“

„Neboj, asi si nevzala léky a je zrovna v depresi. V téhle fázi má vždycky strach, že ji Vladimír opustí, všechno vidí černě a má sebevražedné myšlenky. Potom se to zase zlomí a přejde do mánie, to je druhý extrém. Je pak pro změnu hyperaktivní, skoro nespí a spřádá velkolepé plány. Nejhorší na té nemoci je, že přechod z mánie do deprese je pokaždé nepředvídatelný.“

„Chudák Vláďa, to mu tedy nezávidím. Zato ty by ses klidně uživila jako psycholog.“

„To určitě, víš, jaký jsem měla strach, že to jejich rezavé zábradlí nevydrží? Ještě teď se klepu.“

„Jak by ne, když v březnu skotačíš v noci po balkonech skoro nahá,“ šátral mi pod peřinou.

V následujících dnech se Michal držel víc doma. Byla jsem ráda. Hlavně proto, že se věnoval Jolance, která si jinak tatínka moc neužila. Byla zrovna v tom snad nejroztomilejším věku.

Chystali jsme se oslavit její třetí narozeniny a po prázdninách měla nastoupit do mateřské školy, kam se nesmírně těšila.

Tahle malá slečna už si uměla tatínka šikovně otočit kolem prstu. Dokonce spolu sami vyrazili do ZOO. To jsem se docela divila, protože Michal se podobným aktivitám většinou šikovně vyhýbal.

Když se vrátili, Jolanka mi vyprávěla páté přes deváté o zvířatech, ale také o nějaké tetě. Nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost, protože pro ni momentálně byla tetou skoro každá žena, se kterou jsme mluvili.

Pak dorazil Michal dokonce s kytkou. Říkala jsem si, že to už nebude samo sebou, a taky samozřejmě nebylo.

Večer mi nad šálkem kávy oznámil, že má domluvenou práci ve Francii. Byla jsem nadšená, ovšem jen do momentu, kdy jsem se dozvěděla, že na půl roku a bez nás.

Když Jolanka usnula, šla jsem vyvenčit Olivera a vůbec se mi nechtělo zpátky domů.

„Kde vězíš tak dlouho? Myslel jsem, že si uděláme pěkný večer,“ mračil se Michal.

„Potřebovala jsem si provětrat hlavu. Myslíš pěkný večer na rozloučenou, než nás tady necháš celé léto samotné? Kdy vlastně odjíždíš?“

„Za dva týdny. Ale až po Jolančiných narozeninách,“ nezapomněl zdůraznit a pak už mi celý večer nadšeně vyprávěl jen o skvělé práci, která na něj čekala v Paříži.

Samozřejmě jsem Michalovi přála úspěch, ale půl roku je dlouhá doba.

Když jsem se zeptala, proč nemůžeme jet s ním, řekl jen, že to tentokrát prostě nejde.

„Joli, jaký dáreček bys chtěla k narozeninám?“ ptali jsme se.

„Baterku a nafukovacího slona,“ oznámila nám dcera bez zaváhání.

„A co budeš dělat s baterkou, Jolanko?“ zeptal se jí tatínek.

„Přece svítit do tmy,“ odpověděla a evidentně nechápala, proč se jí někdo ptá na takovou samozřejmost.