8. Jak se Oliver vybarvil      První dny v novém bytě byly opravdu dobrodružné. Řemeslníci si u nás podávali dveře a v rámci svých činností vyráběli neskutečný nepořádek. Nebylo jednoduché udržet čistý koutek, ve kterém bych mohla v klidu pečovat o našeho potomka. Stále jsme se s Jolankou stěhovaly z místnosti do místnosti. Naštěstí byla až neuvěřitelně klidná, tak se nám celkem dařilo tuhle zběsilou situaci zvládat. Michal se snažil. Přivážel, odvážel, stěhoval a ostřížím zrakem dohlížel na všechny dokončovací práce. Také přivezl ty pytle, které jsem v atelieru na poslední chvíli nabalila. Uložila jsem Jolanku a rozvázala první pytel. Pak rychle druhý a třetí.

„No moment,“ volala jsem na Michala, který už zase někam pospíchal. „To jsou ty věci na vyhození, zbytečně ses s nimi tahal do schodů.“

Zarazil se.

„Tak přivez ty další tři a tyhle zase odnes pryč, ať tady nepřekážejí.“

„To nepůjde.“

„Jak to?“

„Protože už je nemám,“ kroutil se, ale pak se rozesmál. „Vidíš, a já si říkal, proč mi Venca tak strašně děkoval za pár starých hadříků.

Nejdříve jsem nechápala, ale za chvíli bylo jasno. Venca Špatný prý pomáchal stěhovat věci z atelieru, a Michala napadlo, že by se mu to oblečení, které jsem chtěla zlikvidovat, mohlo ještě hodit. Má ty čtyři děti, do kapsy hluboko, třeba něco využijí. Venca byl rád a Michal mu ještě pomohl naložit pytle do auta. V tom zmatku však neřešili nějaké položené cedulky, takže s Vencou odjelo i veškeré moje kvalitní oblečení, do kterého jsem se v posledních měsících těhotenství nevešla.

„To se ti tedy povedlo. Ale tolik se zase nesměj, protože tam byly i tvoje oblíbené věci, miláčku,“ upozornila jsem ho.

„Ale co bys teď chtěla udělat? Přece to po něm nemohu chtít zase nazpět? Víš, jakou měly ty jeho holky radost? A jak žasly, proč vyhazuješ takové krásné oblečení…“

„To se nedivím, ale máš pravdu, už se asi nedá nic zachránit.“

„Tak se nezlob, Heli, aspoň máš důvod nakoupit si úplně nové věci.“

Nezbylo mi, než se smířit se ztrátou. Ale co, stejně mám pár kilo navíc, tak než bych do těch věcí zhubla, nejspíš by vyšly z módy.

Mezi ostatní nájemníky v domě jsme se nezařadili zrovna nejšťastněji. Bydlelo zde sedm partají. Ve zvýšeném přízemí byl jeden byt a potom v každém poschodí dva. Od začátku se mi zdálo, že jsou ti lidé nějací odměření.

"Nediv se,“ říkal Michal, „tři měsíce jim tu děláme rámus a nepořádek, tak už jim to jde určitě na nervy.“

Jak jsem se později dozvěděla od sousedky, nebyla to tak úplně pravda, nebo aspoň ne celá. První problém prý nastal, když zedníci nesli k nám do čtvrtého patra traverzu a rozbili na chodbě originální barevnou vitráž. Stejná skleněná nádhera byla v každém patře a vydržela tam od roku 1897. Vitráže přežily dvě světové války, nikoliv však invazi Zbořilovic rodiny.

Tohle ovšem byla maličkost proti další zednické záškodnické akci. V přízemí bydleli starší manželé. Pan Čejka se v lednu dožil sedmdesáti let a manželka pro něj chystala velkolepou oslavu. Čejkovi, jako jediní v domě, ještě topili postaru v kamnech. Paní nechala schválně jedny kamna vyhasnout, aby bylo v místnosti chladno a nanosila tam všechny dobroty, připravené na tu slávu.

A co se vlastně stalo?

Jen taková drobnost. Zedníkovi spadla nešťastnou náhodou do komína cihla a prohučela až k Čejkům do těch vyhaslých kamen. Následovala černá exploze. Paní  uslyšela nějaký divný zvuk, otevřela dveře a utrpěla chudinka šok. Celý pokoj včetně všech lahůdek byl pokryt vrstvou sazí. Že se něco stalo, zjistili zedníci až ve chvíli, kdy křičící žena tloukla na dveře našeho bytu.

Michal sice zaplatil škodu, ale stejně mi paní Čejková celé roky ani neodpověděla na pozdrav. Jako kdybych za to mohla. Navíc se nám ta jejich kamna ještě pomstila, ale o tom až později.

Trošku jsem se obávala, jak si na nové prostředí zvyknou naše zvířata. U Olivera jsem měla pocit, že snad ani žádnou změnu nezaznamenal. Pelíšek měl stejný, misky taky, venčit se chodil do stejného parku a to malé lidské mládě ho moc nezajímalo. Nebyla s ním zatím žádná hra. To Čenda s Matýskem se naopak k miminku pořád nenápadně tlačili, asi že tak krásně vonělo mlíčkem. Kočičí toaletu se naučili používat během jediného dne, ale vůbec se jim nelíbilo, že by měli být pořád zavření v bytě. Vysedávali na oknech a dožadovali se, abych je pustila ven. Ale jak, ze čtvrtého patra? Pak už jsem to nevydržela a nechala je vyběhnout na terasu. Trnula jsem strachem, že odněkud spadnou, ale kdepak naši kaskadéři. Zanedlouho byli na střechách jako doma a dokonce se díky vysokým stromům dokázali dostat až na zahradu. Nechala jsem tedy udělat na dveře od terasy ještě malá kočičí dvířka a Čenda s Matějem už si zase mohli chodit na výlety podle libosti. Matýsek si jen zpočátku přinášel domů drobné šrámy, které evidentně pocházely z bojů. Patrně si s cizími kocoury musel vysvětlit něco ohledně teritoria.