Za pár týdnů byl interiér bytu dokončen k Michalově spokojenosti. Dokonce ho nechal nafotit pro časopis „Bydlení“. Já jsem věčně leštila sklo a černý opaxit, na kterém byl vidět nový prach už asi pět minut po tom, co jsem otřela ten minulý. Jolanka rostla jako z vody a dělala mi samou radost. Michal už menší, protože ač si vybudoval vedle terasy pěkný atelier, moc se v něm nezdržoval. Kromě práce scénografa měl i pár hereckých závazků, tak jsme byly doma věčně samy. Jedinou lidskou společnicí mi v té době byla sousedka Jarmila, ale nejsem si jistá, jestli to bylo zrovna vítězství.

Seznámily jsme se tehdy, když Michal praštil kladivem do zdi a u sousedů v kuchyni spadly ze zdi starožitné hodiny s kukačkou. Zazvonila u nás, kukačky v náručí, a já už čekala spršku nadávek. K mému překvapení se stal pravý opak.

„To nic, stejně už mi dlouho lezly na nervy,“ mávla sousedka rukou, „a klidně si to dodělejte, já už jsem ostatní věci sundala.“

Pozvala jsem ji na kávu a od té doby mě neopustila. Aspoň dokud jsem se neodstěhovala. Jarmile v té době bylo pětačtyřicet a na první pohled vypadala dost zanedbaně. Postupně jsem poznávala její smutný osud. Pocházela z dobré rodiny a studovala lékařskou fakultu. Během studií však otěhotněla a stala se svobodnou matkou. Rodina se k ní obrátila zády, přesto dokázala vystudovat i s malým synem. Shodou hloupých náhod bylo její první místo v blázinci. Organismus, vyčerpaný dlouhodobým stresem a následným pobytem mezi těžkými případy na psychiatrické klinice, se začal bránit po svém a u Jarmily se objevila nemoc, tehdy známá pod názvem maniodeprese. Dostala invalidní důchod a tím skončila její doktorská kariéra. Později se provdala za jednoho svérázného sociologa a narodil se jí druhý syn. Tomu bylo v době, kdy jsme se přistěhovali, asi patnáct let. Jeho starší bratr už byl dospělý a odstěhoval se ke strýčkovi do Austrálie.

Když byla Jarmila u nás poprvé, řekla jsem jí, ať se zase někdy zastaví. Tak, jak se to říkává. Přišla hned druhý den a pak už každý další. I několikrát. Byla skoro o dvacet let starší, přesto ke mně silně přilnula jako ke člověku, kterému naprosto důvěřovala a u kterého hledala ochranu a pomoc. Neměla jsem to srdce ji od sebe odehnat, i když mi to Michal mnohokrát doporučoval.
O její diagnóze jsem v té době skoro nic nevěděla, ale dnes bych už o ní snad mohla i přednášet.

Momentálně mi dělal větší starosti Oliver. Doma byl zlatíčko a poslouchal na slovo. Ve volných chvílích jsem ho učila téměř cirkusové kousky, což ho ohromně bavilo a ochotně pracoval. Horší to bylo venku, protože se z něj vyklubal rváč. Jakmile uviděl jiného psa, šel po něm. Nereagoval na žádné povely a tresty se míjely účinkem. Musela jsem ho mít věčně na vodítku, což v kombinaci s dětským kočárkem nebylo zrovna pohodlné.

Pak přišel čas přihlásit Olivera na bonitace, kde se hodnotí, zda je mladý pes vhodný pro chov a v jaké kategorii. Hodnocení mělo být v sobotu, jenže ve středu se Oliverovi podařilo při venčení prchnout. Chtěla jsem ho nechat v Lužánkách chvíli volně proběhnout, ale přestože nebyl žádný pes v dohledu, zřejmě nějakého ucítil na dálku. Nebo nějakou?

Hledali jsme ho snad všude, obvolala jsem policii a útulky, ale po Oliverovi jakoby se země slehla.

„Nebreč,“ utěšoval mě Michal, „vylepíme po sloupech lístky, jako když se mi tehdy ztratil Bruťák, pamatuješ? Taky se potom našel.“

Znovu jsme pročesali okolí, ale marně. Teprve v pátek za soumraku koukám z okna a najednou vidím, jak si to náš pejsek šine směrem k domovu. Brala jsem schody po třech, aby mi zase někam nezmizel. Na ulici jsem nevěřila vlastním očím. Smál se na mě, ocas si mohl samou radostí umlátit a na sobě měl kromě černých puntíků ještě žluté, červené, modré a zelené. Nějaký šprýmař si na něm dal hodně záležet a hlavně použil velmi kvalitní barvy, neboť odmítaly Oliverův kožich opustit.

Nezbylo nám nic jiného, než druhý den odjet na bonitace s takto ilustrovaným psem. Naštěstí všichni členové komise po mém vysvětlování pochopili, že si z nich neděláme legraci a uznali, že to není dědičná vada. Posuzováním jsme úspěšně prošli a každopádně jsme toho dne byli největší atrakcí.

MIA KOBOSILOVÁ

Komentáře (1)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Tak takovou sousedku bych nechtěla. I když jednu takovou jsem v Holešovicích měla. Byt byl mrňavý a tak jsem kuchyňskou linku měla ve větší předsíni, zavěšenou na společné stěně. A sousedka vedle neustále něco vrtala, nebo spíše její syn prováděl stále nějaké inovace. Já jí sice říkala, že ta stěna už je naprasklá, ale říci si nedali a tak jednou stojím u sporáku, do guláše mně spadne omítka a kus cihly. Marcela nakoukne vzniklým otvorem a praví: "Jéje, já na tebe koukám!" Já koukala taky. V mládí jsem bydlela na Vinohradech, v činžáku, postaveném na začátku dvacátého století. Tehdy tam nestavěli žádní chudáci a na těch domech to bylo vidět. Vzorované kachlíky na chodbách i na stěnách, tepané zábradlí, s dřevěnými držadly s mosaznými knoflíky, ozdobné vchodové dřevěné dveře, tepané mříže přes prosklená okénka a mosazné kliky ve tvaru lví hlavy. Nad vstupními dveřmi nás strážili dva lvi s erbem Prahy. Co bylo nejparádnější, neměli jsme sice barevné vitráže, ale v secesním duchu, leptané sklo s vyobrazenými pávy, a to u všech balkonových i vstupních dveří. Jak šel čas, tak docházelo k devastaci a nejvíce to odneslo sklo. Jen sem tam zůstala zachována některá tabulka. A lvům nade dveřmi, těm zbyla jenom hlava. srpen 12, 2018 10:20

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující