7. Jak jsem to málem nestihla    Michalovi se podařilo oddálit stěhování z atelieru o čtvrt roku, což bylo štěstí, protože rekonstrukce našeho budoucího bytu se trošku protáhla. Zatím ještě všechno vycházelo. Děťátko mělo přijít na svět v polovině dubna a byl teprve začátek března. Ještě pár dodělávek a mohli bychom se přestěhovat, aby bylo do porodu všechno pěkně připraveno.

Někdy už to bylo nekonečné. Přibrala jsem dvacet kilo a připadala si jako velryba, která spolkla slona. Ať jsem jedla hodně nebo málo, každý týden ukázala váha o kilo víc.

„Nesmíte se tolik cpát, maminko,“ napomínala mě lékařka.

„Ale vždyť já už jím skoro jenom jablka.“

„No jo, jenže to jich nesmíte zbaštit pět kilo za den,“ smála se.

Michal poslední týdny žil jen zařizováním bytu. Sedávali do noci s kamarádem designerem a nad lahvinkou vína vymýšleli všechno možné, někdy i nemožné. Když jsem něco namítla, hned mě zaháněli, ať prý si jdu psát ty svoje ženské výmysly do časopisu a nepletu se do práce profesionálům.

„Myslela jsem, že v tom bytě budeme bydlet, a ne že s ním chceš vyhrát soutěž o nejstudenější interiér roku. Vždyť je to samá kovová konstrukce a sklo. Uvědom si, že tam budeme s malým dítětem.“

„Helenko, to teplo tam přece vneseš ty,“ prohlásil Michal poeticky a já bych ho nejraději praštila. Návrh vypadal zajímavě, ale vzhledem k Michalovu obdivu k minimalistickému stylu jsem netušila, kam si vlastně uložíme věci.

„A co to má být na tom stropě? Vypadá to jako stan. Nebo ten výkres držím obráceně?“ motala jsem s papírem.

„To je přece osvětlení. Na stropě bude objekt s vypnutého bílého saténu a v něm žárovka. Paráda, že?“

Už jsem si připadala protivná tím, jak na všem vidím nějaké chyby, tak jsem manžela pochválila, ale stejně mi vrtalo v hlavě, jak tu věc budu ve čtyřmetrové výšce čistit, až se upráší, nebo až dovnitř napadají mouchy. A co když praskne žárovka? Raději nedomýšlet.

x x x

„Míšo, prosím tě, mohl bys jít ještě vyvenčit Olivera, než půjdeš do práce? My jsme dneska s Terezkou nějaké unavené,“ hladila jsem odpoledne své obří břicho.

„Tak si běžte lehnout, já půjdu hned,“ pohladil mě také. V tu chvíli dítě změnilo polohu a vedle Michalovy dlaně naskočila velká boule. Opatrně ji osahával a hádal, jestli je to loket nebo třeba patička. To ho úplně fascinovalo.

Pustila jsem si televizi a podložila se polštáři na posteli. Byla jsem ráda, že budu mít chvilku klid. Oliver odcházel s páníčkem a nechápavě se po mně ohlédl. Byl zvyklý, že chodíme většinou spolu, ale v jeho osmi měsících s ním mávala psí puberta, kterou jsem já, ve svých osmi měsících, zase tak dobře nezvládala. Už měl výšku dospělého psa, ale ještě byl nohatý a trošku neohrabaný, takže se mě občas lidé ptali, jestli je to štěně dogy harlekýna. Zvykl si u nás rychle. Kočky sice nejdříve protestovaly, ale když zjistily, že jim to legrační puntíkované psí třeštidlo nechce ublížit, vzaly ho do party.