Oliver se uměl smát. Vypadalo to nesmírně komicky, ale byl to nefalšovaný smích. Prý je tahle schopnost pro dalmatiny typická, ale já jsem nic takového ještě neviděla. Vypadalo to tak, že když nás vítal, nebo přišla nějaká návštěva, ohrnul pysky a vycenil zuby. Současně vrtěl nejen ocasem, ale rovnou celým zadkem. Lidé, kteří ho neznali, měli obavy, že jde o výhružné cenění zubů a dávali se k Oliverovu překvapení na ústup. On se však na lidi opravdu poctivě řehtal a vydrželo mu to celý jeho psí život.

Od té doby sleduji všechny dalmatiny, které potkám a pár smíšků už jsem mezi nimi objevila.

Probudilo mě jakési divné nepohodlí. Začínalo se stmívat. Michala jsem neslyšela, ten už šel určitě do divadla, a Oliver, stočený do klubíčka, chrupkal v nohách postele. Podbřiškem mi projela křeč. Nejdříve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak mi připadlo, že křeče přicházejí v docela pravidelných intervalech.

„To ne, děvenko! Ještě je skoro měsíc čas, tak nikam nespěchej,“ přemlouvala jsem břicho.

Ani jméno jsme ještě definitivně nevybrali. Od té doby, co jsme se dozvěděli, že je uvnitř děvčátko, začali jsme sice říkat bříšku pracovně Terezka, ale líbila se mi i spousta jiných jmen. A hlavně nejsme přestěhovaní. Chtěla jsem ještě hodně věcí protřídit a zlikvidovat, ať s sebou nevláčíme zbytečnosti, které se pak stejně vyhodí.

Uklidňovala jsem se, že jsou to jen „poslíčci“, ale přesto jsem začala vytahovat věci ze skříní a cpát je do velkých pytlů, které jsem už naštěstí v předstihu nakoupila. Čas ubíhal a bolesti začaly být silnější a častější. Nasunula jsem tři pytle do jednoho kouta a tři do druhého. Na jedny jsem dala ceduli „přestěhovat“ a na druhé „vyhodit“.

Bylo půl jedenácté a Michal nikde. Zkoušela jsem volat do divadla, ale prý už dávno odešel. Pak jsem si vzpomněla, že se na dnešek zase domlouval s tím designerem. Asi mě nechtěli rušit, tak se chudáčci obětovali a šli se namazat rovnou někam do hospody.

„Au, au, maminko, tys měla pravdu, když jsi říkala, ať si neberu umělce, že bude pít. Už je to tady. Nikdy není doma, když je potřeba,“ nadávala jsem, a ve chvílích mezi kontrakcemi jsem si chystala tašku do porodnice. Bylo mi jasné, že i kdyby se teď Michal vrátil, stejně mi už nebude v ničem užitečný, a po půlnoci jsem si zavolala sanitku.

Oliver pochopil, že se děje něco divného. Zdravotníci v červených kombinézách se mu pranic nelíbili a chtěl jít se mnou. Tentokrát se vůbec nesmál, ale štěkal a dorážel.

Jeden z nich Olivera odkopl. Zaječela jsem na něj, co si to dovoluje. Snažila jsem se psa uklidnit, ale pánové už mě tlačili ze dveří. Oliver štěkal a kvílel jako šílený.

„Takhle zburcuje celý dům, nemohli byste mu píchnout něco na uklidnění?“ zeptala jsem se.
„Jsme snad veterináři?“ odsekl mi ten, co prve Olivera kopnul.

„Tak já ho dám k sousedce,“ napadlo mě. Vytrhla jsem se jim a zkroucená v předklonu jsem mazala o patro výš.

„Ženská, neblázněte, je nejvyšší čas, jinak nám porodíte v sanitce,“ rozčiloval se záchranář.  Zazvonila jsem a v tu chvíli mi praskla voda.

Od té chvíle byly kontrakce ještě mnohem silnější. Prodýchávala jsem bolest a syčela nadávky směřující k Michalovi.