5. MATÝSEK    Podzim s sebou přinesl spoustu změn, které nám obrátily život úplně naruby. Michal se dozvěděl, že bude muset opustit svůj atelier a tím pádem i byt, který byl jeho součástí. Naštěstí ne okamžitě, ale dostal půlroční lhůtu. Do toho jsem mu oznámila, že bude tatínkem. „To bychom měli dát pryč kočku, protože přenáší toxoplasmózu, ta prý je pro těhotné ženy strašně nebezpečná,“ začal se strachovat Michal, když se vzpamatoval z bohatýrské oslavy na počest svého budoucího potomka.

„Blázníš? To jsou jen pověry. Navíc bude mít Čenda každým dnem koťata, tak kam bys ji chtěl dávat?“ 

„Aby sis to potom nemusela vyčítat, Heleno, to není žádná legrace.“

Když mě oslovil Heleno, tak mluvil opravdu vážně. Jinak jsem pro něj byla vždycky Helenka nebo Helča. V tu chvíli jsem se lekla, aby mě přece jen nechtěl o Čendu připravit.

„Neboj se, miláčku, toxoplasmóza se nepřenáší jako chřipka. Už jsem si o tom něco přečetla. Člověk ji může chytit i ze syrového masa, takže pravděpodobnost, že si dám nakažený tatarák, je určitě větší, než že pozřu den staré kočičí hovínko. Jedině takhle by k tomu totiž mohlo dojít.“

„No dobře, dobře, já o tom nic nevím, ale říkal to Venca Špatný. Vždyť víš, že mají čtyři děti tak už má nějaké zkušenosti.“

„On tedy určitě, ale řekla bych, že spíš s opicí za krkem než s kočkou.“

Venca Špatný byl výtvarník, který se nikdy samostatně neprosadil, i když mu talent rozhodně nechyběl. Měl však trochu problém s alkoholem, tak nad sebou potřeboval pevnou ruku. Vyřešil to tak, že pracoval jako civilní zaměstnanec u vojáků a v nedalekých kasárnách maloval plakáty a vyráběl nástěnky. Když jsem se v roce 1990 nastěhovala k Michalovi, tak už si u něj Venca asi pátým rokem přivydělával jako modelář. Měl v té době pětačtyřicet a vyskytoval u nás tak často, že jsem ho vnímala téměř jako člena rodiny. Byl maličký, holohlavý a pořád usměvavý. Člověk ho musel mít rád.

Svým způsobem vychovával i o deset let mladšího Michala, když ho například usměrňoval při reakcích na moje první kuchařské pokusy. Dělala jsem tehdy špagety s parmazánem podle receptu z časopisu. Musela jsem Michala a Vencu volat asi třikrát, než přerušili práci a přišli k večeři. Mezitím ten parmazán na špagetách zatuhnul a pevně je slepil, takže zabodnutá vidlička otáčela rovnou celým talířem. Michal bručel a já se raději uklidila do naší provizorní kuchyňky. Cestou jsem ale ještě zaslechla Vencu, jak říká:

„Jez a chval, jinak se ti na to příště vybodne. Je to mladá holka, však se vařit naučí, neboj se.“

Měla jsem ho za to ještě raději. Horší ovšem bylo, když si někde přihnul. To potom šla zodpovědnost stranou. Vencu to trápilo, ale nemohl si pomoci.