Čenda vyžadovala, aby to okno, kterým k nám poprvé přišla, bylo stále aspoň pootevřené. Jinak u něj seděla a nepřetržitě mňoukala. Vedlo do vnitrobloku, kde bylo pár stromů, záhonků a sušáků na prádlo, takže pokud zrovna nemrzlo, zůstávalo otevřené a dostalo název „kočičí okno“. Čenda každou chvíli někam odbíhala a lákala Šmolka s sebou. Dříve nikdy sám ven nechodil, ale nebránila jsem mu, připadalo mi to přirozenější, než ho zavírat v bytě. Snažil se mazanou a světaznalou Čendu napodobovat, ale byl velmi opatrný. Nejdříve ji jen pozoroval z parapetu. Potom se osmělil a skočil do zahrady. Dlouho se procházel jen pod oknem a každou chvíli mě volal, protože když mě viděl, byl klidnější. Pak najednou zmizeli oba. V duchu jsem se s kocourem loučila a už jsem ho viděla přejetého nebo ukradeného. Naštěstí ho Čenda po chvíli přivedla v pořádku nazpět.

Po pár dnech jsem dokonce mohla úplně zrušit kočičí záchod, neboť Čenda zřejmě Šmolkovi vysvětlila, že takové věci se doma nedělají. Vlastně jim zůstaly jen misky ve výklenku pod oknem, do kterých jsem jim pěkně podstrojovala. Čenda si navíc samostatně vylepšovala jídelníček, protože uměla lovit. Každou chvíli přinesla ptáčka nebo myšku a pokaždé nejdříve předvedla jakýsi zvláštní rituální tanec na oslavu kořisti, kterou si pak odnesla k miskám a slupla. Když se v tu chvíli Šmolek přiblížil, jako že by taky kousek ochutnal, hned se po něm varovně ohnala.

„To je příroda, Helenko,“ konejšil mě Michal, když viděl, jak se snažím Čendu vyhnat ven i s úlovkem.

„Ale já nechci vidět, jak se příroda vzájemně požírá,“ zakrývala jsem si oči a ucpávala uši.

V té době jsem pracovala převážně doma, tak se dal udržet dostatečný pořádek, ale když jsme třeba vedli domů návštěvu, pod různými záminkami jsme vbíhali do bytu s předstihem a rychle likvidovali případné pozůstatky kočičí hostiny. Slabší nátury by nemusely pár myších hlaviček u misky rozdýchat.

Bylo nedělní odpoledne a my jsme doma umírali vedrem. Teploty už čtvrtý den šplhaly k pětatřicítce a člověk nevěděl, kam by se před protivným horkem schoval. U vody jsme se spálili už v sobotu, tak nás to nikam netáhlo.

„Království za klimatizaci!“ kvílel Michal.

„Nebo aspoň za dlouhé závěsy.“

„Proč, tobě nestačí zatažené žaluzie?“

„Ale ano, jen jsem si vzpomněla na Itálii. Jednou mě tam v létě pozvali na návštěvu do rodiny a koukala jsem, jak to mají vymyšlené. V době siesty zatahují těžké závěsy, které jsou dlouhé tak, že se válejí po zemi. Potom vezmou lavory se studenou vodou a nacpou do nich konce těch závěsů. Textil nasává vodu a ta se odpařuje do vzduchu.“

„Hm, to je skvělý systém. My si můžeme dát do lavoru akorát nohy,“ konstatoval Michal.

„Vidíš, to můžeme“, vyskočila jsem z křesla, „ale máme jen jeden, tak si je tam strčíme oba.“

V televizi začínala detektivka a na nás musel být úchvatný pohled. Křesla přisunutá k sobě, nohy ve vodě a v rukou misky se zmrzlinou. Koukali jsme na Columba, čvachtaje u toho spokojeně palci.

„Helčo, podívej! Co to má?“ vztyčil se najednou Michal v lavoru.

„Co? Kdo? Počkej, neblázni, vždyť to vyliješ!“

Pak jsem i já uviděla Šmolka, jak si pyšně vykračuje s myší v tlamě.

„Ona už ho to taky naučila,“ vzdychla jsem.