3. Šmolek  Po Michalově návratu se ukázalo, že naše sympatie jsou vzájemné a já už naštěstí nemusela hledat další střechu nad svou čerstvě dostudovanou hlavu. Aspoň prozatím.  Zlé bylo, když si Michalova bývalá přítelkyně přijela pro Bruťáka. Tajně jsem se utěšovala myšlenkou, že třeba ještě zůstane v cizině nebo že si ho z nějakých důvodů nebude chtít vzít k sobě.

„A nemáš strach, Heleno, že se k ní vrátí?“ zeptala se mě Natálie, ke které jsem v ten den utekla, abych Bruťákovi ulehčila odchod.

„No jasně, že se k Ivetě vrátí, vždyť je to její pes“.

„Já nemyslím čokla, ale Michala,“ ušklíbla se.

„Vidíš, tak to mě ani nenapadlo, jak jsi na to přišla?“

„Tak, protože je to nespravedlivé! Ty máš evidentně raději toho psa než chlapa a ani tě nenapadne, že by tě mohl opustit. To já bych pro Martina udělala první poslední a stejně mě nechal,“ fňukala Natálie.

Rozebraly jsme další nepovedený vztah mé přítelkyně do všech detailů. Nakonec jsem ji přesvědčila, že Martin byl stejně osel, tak nemá čeho litovat. S Natálkou byla trochu potíž, protože každého nápadníka dříve nebo později odradila svou přehnanou láskou a péčí. V práci ji to nebavilo, protože prvotní představy o tom, jak bude léčit zvířátka, vzaly za své a skončila na jatkách, kde kontrolovala maso. Partner se pokaždé změnil ve středobod jejího vesmíru a nic jiného ji nezajímalo. Když nebyl přítomen, tak nežila. Uznejte, že tohle se nedá dlouho vydržet. Nemohla pochopit, jak mohu trávit tolik času v redakci a ještě k tomu věčně jezdit po reportážích. Když jsem se ji snažila přesvědčit, že chlapa musí nechat volně dýchat a být mu trochu vzácná, tak vždycky slibovala, že už stejnou chybu neudělá. Opět se to nepodařilo.

Po Bruťákovi doma zůstala jen miska s vodou. Nechala jsem ji pod oknem celý týden a živila v sobě naději, že třeba bude tak nesnesitelný nebo tak smutný, že ho Iveta ještě ráda přivede nazpět. Nic takového se samozřejmě nestalo.

„Já už tady žádného darmožrouta nechci,“ prohlásil Michal, když jsem po pár týdnech začala mluvit o štěněti.

Najednou jsem byla znovu ta malá holčička, která žadoní o zvířátko a rodiče jsou neoblomní. Bylo mi z toho smutno.

„Tak darmožrouta, říkáš? To by sem musela přestat chodit polovina těch tvých bohémských kamarádíčků, když tady nechceš darmožrouty!“

Tehdy jsme se poprvé pořádně pohádali. Michalovy kolegy a kamarády jsem sice měla celkem ráda, ale jejich téměř nepřetržitá přítomnost v ateliéru byla někdy dost únavná. Navíc, se většinou bez ostychu sami obsluhovali tím, co jsem nakoupila a uvařila. Proto mě tolik naštvalo, že nazval psa darmožroutem.