Na nějakou dobu jsem zvířata raději pustila z hlavy. Hodně času jsem trávila v práci, protože jsem byla „nové koště“, takže se mnou šéfredaktor místního plátku poctivě vymetal kdejaký kout. Taky jsem nevěděla, jak si vlastně Michal představuje naši budoucnost. V aťasu nám sice bylo dobře, ale rozhodně šlo jen o provizorní řešení. I když mi některé otázky vrtaly v hlavě, sama bych se ho nikdy nezeptala. Mojí zásadou vždycky bylo a je, že se žena má chovat tak, aby měl muž pocit, že je pro něj výhrou v loterii. Potom se všemožně snaží, aby si ji udržel. Ovšem někdy je to fuška. Michal dokonce často mluvíval o tom, jak se těší na děti. Byl o deset let starší než já a někteří jeho kamarádi už učili synáčky hrát fotbal, což jim občas docela záviděl.

„Jenže ty budeš mít určitě dceru,“ zlobila jsem ho.

„Proč myslíš?“

„Protože nejíš ryby. Je statisticky prokázáno, že v přímořských oblastech se rodí mnohem více chlapců. Prý je to těmi rybami.“

Neznám snad nikoho, kdo by měl k rybám tak strašný odpor jako Michal. Jako dítě žil s rodiči v Děčíně, kousek od přístavu. Ve vzpomínkách mu utkvělo, jak dělal na písku bábovičky a najednou před něj spadla zkažená ryba, která se rozprskla a měl ji v očích, ve vláskách, prostě všude. Ona byla nedaleko velká třídírna ryb. Ty špatné se házely do kádí, nad kterými kroužili racci a rozkládající se ryby kradli. Občas jim nějaká za letu upadla… Nejraději by zlikvidoval rodičům všechen nábytek, který si přestěhovali z Děčína do Brna. Měl pocit, že z něj i po dvaceti letech cítí rybinu. Když nemusel, raději k nim ani nechodil.

Byl pátek a já cestou z práce ještě nakupovala pár drobností pro příbuzné do Netkovic. Bratranec Jirka volal, ať se honem přijedeme podívat na štěňata, protože během týdne už půjdou z domu. Před dvěma lety si totiž s manželkou zřídili chovnou stanici bernských salašnických psů. Michal sice tvrdil, že se mu to tenhle víkend vůbec nehodí, ale nakonec se nechal přemluvit. Myslím, že měl spíše obavu, abych si nechtěla některé to štěně odvézt domů. Bál se však zbytečně. Malí berňáci jsou sice překrásní medvídci, ale do bytu se tenhle pes vůbec nehodí.

Doma mě čekalo překvapení. Na konferenčním stolku ležela krabice od bot s mašlí. Na víku bylo fixem napsáno PRO HELČU a kolem vydloubáno pár dírek. Rozvázala jsem mašli a opatrně nakoukla dovnitř. Z krabice na mě nechápavě mžourala dvě modrá očíčka. Pak jsem si všimla Michala, který mě pozoroval z atelieru pootevřenými dveřmi.

„Božínku! Takové krásné mrňátko,“ rozplývala jsem se.

V krabici leželo maličké siamské kotě.

„To je dárek k našemu výročí,“ usmíval se Michal nějak potutelně.

„K jakému výročí?“

„Bude to rok, co spolu žijeme.“

„Ale až za dva měsíce, pokud vím.“

„Nevadí, dostala jsi dárek dopředu, abych pak náhodou nezapomněl,“ šklebil se Michal. „Taky jsem ušetřil, protože je rozdávala šatnářka v divadle. Navíc doufám, že zítra aspoň nebudeš na statku loudit štěně, když máš kotě.“

Tak přece jen měl obavy. Ale je mazaný, zvolil raději menší zlo. Kočku aspoň nebude muset venčit, když nebudu doma. Ale to vůbec nevadí, udělal mi ohromnou radost.

Pěkně jsem poděkovala a začala prohlížet kotě, které se mezitím úplně probralo a spustilo kvílivý nářek. Mohlo být tak sedm nebo osm týdnů staré. Důkladným průzkumem jsem zjistila, že je to kocourek a protože měl oči modré jako šmolku, tak dostal jméno Šmolek.