Vzal nám dvě největší tašky a vykročil. My, ověšené zbytkem zavazadel, cupitaly za ním.
 

„Pojďte se na něco podívat“, otočil se na nás a potom strhl ze sloupu nějaký lístek, „tohle jsem psal, když se Bruťák minulý týden zaběhl.“
 

Na lístku stálo, že se ztratil zlatý boxer a hlavně tam bylo zdůrazněno zvláštní znamení – nestojí mu levé ucho. Nějaký vtipálek k tomu připsal: „Hlavně, že stojí tobě, vole!“ Zasmáli jsme se tomu a z Michala pak vylezlo, že Bruťák vlastně pořádně poslouchá jen Ivetu, takže je s ním trochu těžší pořízení. Jak vypadá trochu těžší, to jsme měly teprve poznat. Přivedl nás ke čtyřpatrovému secesnímu činžáku. Prošli jsme domem, pak bylo pár schodů dolů a proti nim velké dveře do zahrady. Paráda! Napravo se vcházelo do Michalova království. Předvedl nám jednopokojový byt, který byl připojen k velkému atelieru, plnému návrhů divadelních scén v různém stádiu vývoje.

Bruťák nás přivítal jako staré známé.
 

„Miluje ženské, dareba. Já myslím, že to s ním v pohodě zvládnete. Hlavně ho venku nepouštějte z vodítka, jinak zdrhne.“
 

Potom nám Michal dal potřebné instrukce ohledně bytu, složenek, krmení psa a zbytečného pohybu v atelieru. „Ještě Bruťáka skočím vyvenčit, než se tady rozkoukáte, ale pak už musím mazat do divadla.“ Vybalily jsme si pár věcí a slastně odpočívaly na velkém letišti, které zabíralo snad čtvrtinu místnosti. Bylo plné polštářů a u zdí obestavěné soustavou skříněk a polic.
 

„To je snad sen,“ rozplývala se Natálie, “tady se dá bydlet celý den v posteli.“

Prohlédla zásoby v ledničce, namíchala pro každou drink a uvelebila se znovu v polštářích.

„Ty, Heleno, nezdá se ti, že nějak dlouho nejdou, když Michal pořád tolik spěchal?“
 

Než jsem stačila odpovědět, ozval se z chodby rámus, křik a štěkot. Vyběhly jsme z bytu. Michal ležel na zemi, ruku vraženou pod dveřmi na zahradu, zatínal zuby bolestí a mezi nimi cedil nadávky. Bruťák skákal kolem v bezmezném nadšení, že páníček vymyslel nějakou novou hru. Když se Michal posbíral, tak se ukázalo, že utrpení mu působil malíček levé ruky, který nějak divně odstával.
 

„Co jsi dělal, prosím tě?“ zeptaly jsme se téměř současně.
 

„Chtěl jsem kopnout psa do prdele,“ konstatoval suše Michal a vypil naráz můj drink. „Mně se totiž venku vysmeklo vodítko z ruky, Bruťák začal utíkat, málem ho přejelo auto a pak jsem ho nemohl chytit. Šíleně mě vytočil. Když už jsme nakonec byli tady v domě, tak se zastavil nad těmi pěti schody a já to úplně viděl. V tom vzteku jsem si představil, že ho zezadu nakopnu, on sletí z těch schodů a rozplácne se u dveří do zahrady. Jako v kresleném filmu. Tak jsem se napřáhnul a kopnul, jenže Bruťák se dal v tom momentě do pohybu. Prostě uhnul, já jsem promáchnul naprázdno a dopadl jsem přesně tak, jak jsem to naplánoval jemu. Ta ruka pod dveřmi, to už byl bonus."