Knížka, kterou ode dneška budete moci na Kudlance číst na pokračování, je z rodu těch, které navodí příjemnou náladu, i když se v ní místy píše o vážných až smutných věcech. Není to jen sbírka humorných příběhů, ale poutavě vylíčený život mladé novinářky. Aby to neměla jednoduché, dostala do vínku zvláštní zvířecí gen, který způsobuje jak její bezmeznou náklonnost k nejrůznějším živočichům, tak jejich neobvyklou přilnavost k ní.

1. Jen pár střípků z dětství

Moje nejvzdálenější vzpomínka je na živé kuřátko, které mi o Velikonocích přinesl v kapse náš děda, který se v povznesené náladě vracel z mrskutu. Maminka se zlobila a já, tehdy asi pětiletá, šílela nadšením. Kuřátko nikoliv. Když se celé pomuchlané ukrylo v koutě pod otomanem, nasoukala jsem se za ním a dlouho odmítala vylézt. Chudák kuřátko to tehdy nepřežilo. Já naštěstí ano, i když s výpraskem.

„Až jednou budeš bydlet ve svém, Helenko, tak si tam pořiď třeba zvěřinec!“ slýchávala jsem často od rodičů, škemraje o psa, kočku, morče nebo aspoň bílé myšky.

Vzhledem k tomu, že jsme bydleli v městském panelákovém bytě, nebyli mé vášni pro všechno živé vůbec nakloněni. Znala jsem snad všechny psy ze sídliště a některé jsem občas směla i venčit. Platil však přísný zákaz kteréhokoliv z nich přivést domů. Tak jsem tajně chovala aspoň chrousty v krabici pod postelí, ale ti měli jen krátkou životnost. Asi jim nechutnalo to listí, kterým jsem se je pokoušela krmit.

Mnohem později se mi podařilo vyloudit anduláka Ferdu. Naučil se pár slůvek a jeho oblíbenou hrou bylo, že se mi snažil ukrást čínské pero, kterým jsem psala úkoly. Ohromě se mu líbil ten lesklý vršek. Hra většinou končila tím, že mi plknul do sešitu nebo na ubrus a máma se chytala za hlavu, jestli jí tohle bylo zapotřebí.  

Ferda měl jednu velmi neobvyklou vlastnost. Nespával na bidélku, ale ukládal se na podlážku klece.

„Ten ptáček vám asi, chudáček, umřel,“ upozorňovaly opatrně návštěvy.

„Kdepak, to on chrní,“ hlásili jsme.

Stačilo cvrnknout do klece a bleskurychle vyšplhal na větvičku, kde už se rozhlížel, co dostane dobrého. Zažili jsme s ním spoustu legrace, která však netrvala dlouho. Můj mladší bratr přišel jednou odpoledne oznámit tátovi, že se ptáček musí „ploletět“. Na balkoně jsme pak našli jen prázdnou klec s otevřenými dvířky. Už jsme ho nikdy neviděli.