|
 Nedávno jsem byla nucena zapřemýšlet nad otázkou, zda se cítím jako žena v dnešní době dobře, nebo bych ji vyměnila za jinou, například za středověk. Jako první mě napadla odpověď ze starého vtipu: „Já bych ráda žila teď, ale copak mě nechaj?" Ale poctivě, víte, že jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela? Ne, že by mi snad byla dnešní doba ušitá přímo na tělo ...
Postrádám například mužskou galantnost z filmů pro pamětníky, ale středověk? To ne. Scházelo by mi tam určitě pár maličkostí, jako napařovací žehlička, penicilin a kapučíno. Jsem však žena hravá, tak si zažongluji s pár úvahami. Asi by mě lákalo baroko. Už proto, že jeho představitelem je faldíkatý andělíček s napucaným bříškem. Znám ho z nejrůznějších výtvarných výjevů a je mi veskrze sympatický. Považuji jej za oslavu boubelatosti, která je dnes středověce pranýřována. 
Pro mě je baroko doba, kdy tloušťka byla důkazem dobrého postavení a u žen ideálem krásy. Zkrátka, jakmile holka vážila pod osmdesát, už všem připadala vycmrndlá, dostali strach, že se nevdá, hned ji ládovali marcipánem a nutili ji, aby hodně odpočívala. Líbí se mi i barokní architektura oplývající oválnými okny, volutami, pilastry a balustrádami. Kdyby tehdejší stavitel spatřil naše satelitní městečka, hned by se ohlížel po nějaké haluzi, aby mohl kolegům naplácat. Možná by se mi, alespoň na chvilku, zamlouval přelom devatenáctého a dvacátého století. Bydlela bych v Praze v měšťanském domě, chodila do Amerického klubu českých dam, četla Ženské listy, zpívala v Hlaholu a naše Běta by si na pavlači před ostatními služebnými libovala, že máme každou neděli k obědu pečenou husu. Je tu ovšem riziko, že bych při mojí smůle byla žena vetešníkova, mojí jedinou radostí by byl jednou do roka posvícenský candrbál a každou neděli bych při tlachání na pavlači záviděla Bětě tu pečenou husu. Nepohrdla bych ani Francií a začátkem devatenáctého století. Kamarádila bych totiž s Napoleonem. Ten geniální a charismatický muž mě již od školních let fascinuje. Připadá mi úžasný od palců u nohy až po třírohý klobouk. Jenže já se znám. Ledva bychom si padli do oka, už bych dělala pěknou paseku v dějepise. Určitě bych se nezdržela a jednoho dne postavila císaře před hotovou věc: „Dobře to rozvaž, milý Napoleone, jestli ještě jednou vypustíš z pusy ten pitomý nápad táhnout na Moskvu, tak je mezi námi utrum." A taky bych si moc ráda sem tam odskočila do první republiky pro ždibeček zdvořilosti, kdy muž při mém příchodu nesedí jako pecka ale kavalírsky povstane, pro velkorysý pugét růží v šustivém papíru, který s tak milou samozřejmostí rozdává ženám svého srdce Odlřich Nový. A cestou zpět bych chvíli pobyla v šedesátých letech minulého století kvůli všeobecné euforii v naději na lepší život, kvůli báječné hudbě The Beatles, Elvise Presleyho, Roye Orbisona a mnou zbožňovaného Huguese Auffrayho, kvůli nepřekonatelným filmům, které se tehdy točili u nás i ve světě a dodnes nemají konkurenci. Jistě vám neuniklo, že bych si zkrátka z každé doby mazaně vymlsala ty chutnější stránky života ženy. Ale stejně mám pocit, hlavně takhle v neděli po obědě, že ať bych žila ve středověku, v první republice nebo v prvobytně pospolné společnosti, všude bych musela umývat nádobí. Zdeňka Ortová Fejeton z knihy „Století vhodné pro ženu" (s laskavým svolením autorky)
|
co bych si užila radosti z radosti, až bych rozdělovala, rozdávala, přispívala. A pak bychom my 4 z tanku a psi odletěli první třídou tak na 3 měsíce k moři, s výlety po celém světě. Všechnu svobodu u vlastnoručně/vlastnohlavě vydělaných peněz bych z fleku přenechala jiným 
