 Povím vám pohádku o muži, který naučil salát zpívat… Byl jednou jeden muž a ten neměl rád hlávkový salát. Měl rád maso a buchty, ale salát by nepozřel. Tak jako většina lidí si nedokázal představit, že by někdo jiný mohl mít rád tu ošklivou, zelenou věc, když jemu nechutná.
Jednou, když šel v noci z hospody, přemýšlel: tak ženu jsem taky neměl rád
a od té doby, co jsem ji naučil vařit, docela ji snesu. Kdyby ženy neuměly
vařit, k čemu by byly na světě?
Přemýšlel, co by tak mohl
naučit salát, aby jeho existence na světě měla
smysl. Šel tichou nocí, v dálce sem tam houknul sýček. Tu kvákla žába, tu
ponrava skřípla bříškem o cestu. Jinak bylo ticho v pravdě hrobové.
Už
to mám! Naučím salát zpívat, aby na světě nebylo takový ticho. Je nutno dodat,
že tohle celý se stalo ještě před vynálezem města, tramvají, aut, motorek,
cirkulárek a sekaček na trávu a ještě dlouho před tím, než se ženy naučily
kromě vaření taky mluvit.
Jen co přišel domů, vzal si stoličku a usedl na
zahradu, mezi řádky salátu. Až do rána trpělivě učil salát zpívat a tak několik
nocí po sobě.
Jednou večer, když seděl na zápraží, uslyšel
ze záhonu ševelení. Lá la la la laaa la...taa dy da daaa da. Vyskočil a běžel
na zahrádku. To se salát tiše rozezpívával. V předu soprán, ve druhém řádku
alt, tenor ve třetí řadě a vzadu, skoro u kompostu, bas. Muž zůstal zkoprnělý.
Jednou nohou v pažitce a druhou v petrželi. Stál a poslouchal jak salát zpívá
kýrie eleison. Kýýrie eleee ee e eee e eee eeeeee eeeeleiison.
Od té doby salát na světě k něčemu je.
Poučení na konec: Jestli
máte pocit, že na světě k ničemu nejste a nikdo vás nemá rád, naučte se zpívat.
Nočník neohrožené ženy
PS.
Ne, fakt jsem si nevzala žádný prášky, ani jsem si nevlezla do vany s vodkou...
|
