Jsem na chalupě, horní louka je jeden květ. Ke „Kulaté bábě“ na kus řeči i stopečku jeřabinkové se dá jít i lesní cestou. A tak tam klábosíme, vedem řeči, usrkáváme jeřabinku, když jednou Álojs z protější stráně zvedne ruku a zabručí:

„Teda kluci, řeknu vám, volala mi holka, ona studuje v Ústí, že za ročníkovou práci si vybrala místní tisk, prý regionální. Pátrala v městským archivu a narazila v jedněch novinách na jméno tady našeho "doktora"… Zaujaly ji věci kolem přírody a pak vzpomínání policajta na penzi Jana Honzíka, co jsi s ním psal. Prý docela dobrý. Takže kamaráde, to nám můžeš nějaký případ vyprávět.“

Tak, co mi zbývalo, ne?

Jednou takhle sedíme v naší kavárničce, v ústech laskáme doušek modrého portugala. Kapitán Honzík, policajt na penzi, se na mně usmívá: „Redaktorskej, mám pro vás příběh, který nám docela zamotal hlavy, ale je spíš úsměvný, i když poteče krev.“ Tím začalo Honzíkovo vyprávění. Případ, který pak vyprávěl, nazval  „VEJCE“.

Ten rok se květen fakt vyvedl. Vše kvetlo, rodila se mláďata všeho druhu, takřka vesnická idyla. Případ, který vyprávím, se stal a většinou se bude i odehrávat téměř na samém konci městečka, v kolonii rodinných domků a nízkých vilek. U domků byly zahrádky, za domky louky plné šťavnaté trávy, je tedy nasnadě, že téměř každý u domku měl slepičky, králíčky a další všelijakou havěť. Zde v kolonii lidé nevěděli, co je nuda či zahálka. Kolem svých zahrádek a té havěti bylo stále co dělat. Proto na svá díla byli hrdi a s výpěstky či chovatelskými úspěchy se na potkání pyšnili.

Na stanici se nic nezměnilo až na to, že nadstrážmistr Hubert byl stále nadstrážmistr, ale přibylo strážmistrů!  Jo, už jsme byli tři. Tři jako do mariáše. Strážmistr Novák (nejdéle sloužící), strážmistr Kocourek, a má maličkost. Vrchnosti se zdálo, že prý na takový zapadákov je nás tu až až. My měli jiný názor, ale ten nikoho nezajímal. Den o kterém mluvím, byl jako vymalovaný. Včelky na kvetoucích keřích bzučely jako o závod, mihnul se  sem tam i motýlek. Jen osvěžující vánek či obláček nikde. Říkám - pohoda. Otevřená okna nám měla zajistit přísun čerstvého vzduchu, jenže, to byly marné naděje. Utíráme si huby od dlabance, pokuřujeme fasovaný partyzánky, když ťuk, ťuk, ozvalo se nesmělé ťukání na dveře. Někdo houkl „dále“.

Vstoupil na první pohled venkovan. Nesměle se představil: “Prosím pánové nebo soudruzi, sem Bouček. Bouček z posledního domku směrem... však vy víte. U domku je zahrada a tak máme nějaké králíčky a slepičky.“

Koukali jsme po sobě a čekali, co z domkaře vypadne.

Už kurážněji pokračoval: „Máme patnáct slepiček, ještě před měsícem sme s Marií, tedy s manželkou, každý den dávali do košíku třináct až patnáct vajec.“

Stále nám nedocházelo, o co jde.

 Neodradily ho naše pohledy, a jako nataženej vyprávěl dál: „No a už tak dobrej měsíc nacházíme jen tři, čtyři, maximálně pět. Deset vajec nám někdo krade! Jo, krade. Kdyby to měl na svědomí nějakej dravec či lasička, kuna nebo jinej prevít, zůstaly by stopy, skořápky, rozbitá vejce nebo tak něco, žejo?“

To byl argument, který nešlo podcenit. Strážmistr Novák ho drobátko podojil, jako nemá-li na někoho podezření apod. Velitel, po domluvě s Novákem, ho pak poslal domů s tím, že se ještě někdo od nás zastaví.

Potom spustil, že to sice vypadá jako banalita, ale my to nesmíme podcenit, abychom neztratili důvěru a tvář u místních“ Rozdělil mezi nás úkoly a dodal: “Kluci, a mrskněte sebou, nechci mít ze slepic pomník.“ Chápali jsme situaci a šli každý po své práci.