Jaro svádí ženy k mnohým neřestem. Každý rok se opakuje stejný scénář v různých odstínech. Popadne mě touha po červený rtěnce, lodičkách na tenkým podpatku a novým spodním prádle. Lodičky mě už z důvodu postupného rozkladu obratlů mé ubohé páteře přecházejí. Bolest je prostě silnější než já.

Chodím do prodejen obuvi, prohlížím si je jako exotické ptactvo a zkouším tenisky, ve kterých mám ovšem hňápu jako slon, takže letos zůstanu asi bez bot.

Červenou rtěnku už mám asi taky za sebou. Zašla jsem do Sephory, kde vás ochotně zmalují čímkoli. Slečna mi tedy pečlivě nanesla tekutou, dlouhodržící, matnou, plně krycí červenou rtěnku a na můj vyděšený obličej reagovala tak, že řekla, že si musím zvyknout, a ať si jí nechám a jdu s ní ven. Ven? Jako na světlo a mezi lidi??! S mořidlem na hubě?

Cítila jsem se znásilněná a chtěla jsem to sundat. Zkoušela jsem to na záchodě smýt tekutým mýdlem. Jedinej výsledek byl, že jsem zjistila, jak chutná tekutý mýdlo. Hnusně. Ta věc zůstala bez známek poškození. Doprdele. Co do toho dávaj? Balakryl? Jako smutný klaun jsem tedy s kapesníčkem před pusou dojela o patro níž, kde jsem v jiné parfumerii v slzách prosila jinou slečnu, ať mě toho proboha zbaví.

Padla na to půlka balení odličovacího oleje a dvacet minut času. Nakonec mi musela tím olejem odlíčit skoro celý obličej, protože ta věc se asi nějak rozmnožuje třením, neb postupně expandovala až k obočí. Pak mě zas dala dohromady, dostala jsem bonbón a doporučení, ať si koupím jahodový Labelo.

Za zlatý hřeb sebevylepšovacího odpoledne ale považuju návštěvu obchodu se spodním prádlem. Po krátkém výletu do slepé uličky v podobě podprsenky bez výztuže, jsem zakoupila ty samý krajkový prsa jako obvykle, a požádala slečnu, aby mi k nim donesla i takový ty větší kalhotky...