 Jmenuju se Honza a je mi úplně jedno, jak se jmenujete vy. Stejně si to nebudu pamatovat. Mám totiž fakt děsně příšernou paměť na jména. Samozřejmě, něčí jméno sem tam zapomene každý. Jenže já si pletu i jména svých kamarádů. Po sedmnácti letech ve stejném zaměstnání si nejsem schopný zapamatovat, jak se jmenují mí spolupracovníci.
Je to dost nepříjemné: často nevím, jak mám všem těm lidem kolem sebe říkat. Copak můžu o kolegovi z práce mluvit před ostatními jako „o takovým tom s křivýma zubama“? Adresovat nadřízeného slovy „Hej, ty tam“? Copak není trapné oslovovat kamarádku „mladá pani“? Tristní je i to, že jsem pedagog a přitom si nepamatuju jména svých studentů. Na základní škole měl náš chemikář stejný problém a vyřešil ho elegantně: prostě všem klukům říkal „Pišto“ a všem holkám „Máňo“. Já teprve sbírám odvahu k podobnému řešení. Zvláštní je, že až na ta jména vlastně nemám paměť zas až tak mizernou. Docela dobře si třeba pamatuju děje filmů. Potíže nastanou ve chvíli, kdy má v tom filmu někdo nějaké jméno. Mou noční můrou jsou pak telenovely a konverzační dramata o rodinných vztazích, protože v těch většinou vystupují celé desítky postav, všechny se nějak jmenují, mají dost podobné obličeje a ještě k tomu spolu o sobě vzájemně pořád mluví. Co se týče schopnosti orientovat se v postavách, vyšlo by nastejno, kdyby do těchhle filmů obsadili členy Alexandrovova souboru písní a tanců nebo náhodně vybrané občany Čínské lidové republiky. Naopak ideální pro mě byla taková ta série filmů o tom brejlounovi, co se kamarádil se šprtkou a zrzounem, máchal kolem sebe hůlkou a bojoval s takovým nezdravě vypadajícím plešatým pánem bez nosu. Už nevím, jak se to jmenovalo, ale mělo to osm dílů, takže jsem měl dost času si těch pár postav trochu zapamatovat. Možná vám připadá, že přeháním a že si tohle všechno vymýšlím, ale není to tak. Klidně se zeptejte mých kamarádů! Řekl bych vám i konkrétně jakých, ale teď si fakt nevzpomenu na jejich jména. Přiznám se, že se cítím se svým problémem dost osamělý, takže když mě někdo namísto „Honzo“ osloví třeba „Ludvíku“, „Martine“ nebo nakonec třeba i „Pišto“, udělá mi to pokaždé vždycky hroznou radost. Dokonce radost tak velikou, že se mi chce vykřiknout: „Vítej v klubu– promiň, jak že jsi říkal, že se jmenuješ?“ Jan Flaška
autor je Pišta
|
