Mé povídání či vyprávění tragikomické historky z prostředí regionální redakce v době mého tamějšího působení. Podlehl jsem vábení paní šéfredaktorky a tím i vábení nádherné práce v novinách. Šéfredaktorka odcházela na odpočinek, škoda, tato úžasná dáma mě hodně naučila. Nahradil ji nejstarší kolega z redakce, a jeho uvolněná židle začala hostit můj zadek. Štěstěna stála na mé straně...

.

Proti mému stolu seděl nejzkušenější redaktor. Příjmení není důležité a ani si ho nemohu pamatovat, protože redakcí znělo pouze: Méďo sem, Méďo tam. Tudíž i mně se představil „Jsem Méďa – vítej“. Začínal jsem tím, co mi bylo blízké - články, povídání, fotky i kresby o přírodě, i o městě a jeho okolí. Nechyběly kytky, brouci, ptáci a chráněné byliny. Můj vstup mezi novináře byl úspěšný.

Přišly kladné ohlasy a to mne uvedlo a zajistilo tu čest, patřit mezi skvělou partu. Méďa nebyl škrt a s chutí mě zasvěcoval do tajů dobré novinařiny. Kam se čtyři semestry žurnalistiky hrabaly na jeho rady. Dost jsme spolupracovali a tak pomalu ale jistě se z nás stávali sehraní parťáci a přátelé.

Přátelství trvalo i mimo redakci. Občas nás bylo vidět na kulébru nebo jak si vychutnáváme dvě decky červeného. Naše holky to vzaly víc doopravdy. Znáte to! Potulky a lustrace obchůdků s hadříky, botičkami a nemohla chybět kávička s dortíčkem. Není divu, že jsme se navštěvovali. Jejich zahrada by mohla docela povídat. Jojo, jsem kluk ukecanej. Hned to napravím… Vše bylo, dá se říci, v normě. Až jednou.. to jsme zůstali v redakci déle, přiskotačil, sedl si na desku mého stolu a řval: „Čéče, kamaráde potřeboval jsem se nadechnout a tak jsem se nadechl!“ ... A divně se culil, krčil rameny a lezlo to z něho jako z chlupaté deky: „Zamiloval jsem se do mladý holky, bože, to je krása!“

Čumím jak bulík a myslím na jeho ženu.

Kontruju: „A Vanda o tom ví? A je to fér? Máš krásnou a bezva babu, tak co blbneš!“

Culí se ale jen a mumlá stále dokola … „Potřeboval jsem se nadechnout!“

Druhý den ráno jen tak přes stůl na mne houknul: “Podávám žádost o rozvod“. Víc už za celý den nepadlo ani slovo. Jen jsme na sebe dělali ksichty, na víc jsme neměli, tak jsme se ksichtili. Nekecal a ty papíry podal. Doma na mne nemluvil ani stůl. Žena byla přesvědčena, že vše vím a jeho (kozla smradlavýho), jen kryji. Raději jsem se držel hesla “mlčeti zlato“.

Časem vášně opadly. S Vandou se opět dalo mluvit a náš Méďa se stal tátou. Vytahanej svetr a manžestráky vyměnil za padnoucí oblek. Slušelo mu to pacholkovi. Přestal chodit na kulébr a o vínku ani nemluvě. Stále byl v jednom kole. Do redakce chodil utahanej jak pes. Na půl úst jen utrousil: “Čéče, kamaráde, začal sem i běhat. Nějak mne to všechno zmáhá. Mladá holka, děcko, práce... to víš, se těžko zvládá“.

Netrvalo dlouho a ráno nepřišel do redakce. Během dopoledne volali ze špitálu, že náš Méďa zkolaboval. Srdíčko. Méďu jsme všichni oplakali, na rozloučení přišlo asi tisíc lidí. Byl oblíbený a bezva chlap.