Místní knihovna měla přes prázdniny zavřeno a já měla čtenářský absťák. Beletrii si už dávno pro sebe nekupuji, protože nemám nafukovací byt, tu si pouze půjčuji. A tak jsem začátkem září vletěla do knihovny, abych zjistila, co tam mají nového. Ukořistila jsem několik detektivek z výpůjčního fondu z Kladna, jeden historický román a cestopis. Cestopisy většinou nečtu, ale tady ten měl zajímavý nadpis „Pět let v Pakistánu“.

Není pravda, že nejdál na východ jsem byla jenom v Hradci Králové, ale svého času se v Řecku žádní muslimové nevyskytovali a v Rumunsku, Srbsku a Albánii jste spíš narazili na zlodějského místního domorodce, cikánského vzhledu, s nožem velikosti mačety.

Cestopis „Pět let v Pakistánu“ napsala manželka našeho velvyslance Viera Langerová, která tam s manželem a synem prožila pět let, od roku 2003 do roku 2008, převážně v hlavním městě Islámábádu.

Tady je pár postřehů z knihy:

Pokud přijdete do nové země a nemáte znalosti místního jazyka, je na místě se zdvořile naučit alespoň pár základní slov:

Urdu, čokidar, parda, haram, burka, Ramadán, Eid al-Adhá

Urdu je pozdrav v urdštině, kterým se vyslancova rodina na uvítanou pozdravila se svými strážci - čokidary amabasády.

Strach nás v Pakistánu provázel téměř všude, kam jsme s hnuli i na hlídaném velvyslanectví. Zvlášť mne strašil fakt, že mnoho příslušníků Talibanu po odchodu ze „služby“, se stalo zaměstnanci bezpečnostních služeb. Jako nebezpečné byly vyhodnoceny i mé procházky se psem i nakupování v nedalekém obchodním centru. Sedím tedy tiše doma a sžírám se představou davu vousatých fanatiků v bílých modlitebních čepičkách přelézajících náš plot. V noci nemůžu usnout, pronásledují mne krvavé představy. Na naše strážce se nedalo spolehnout, častá byla jejich absence, potřebovali se modlit, nebo dostali hlad a tak odešli.Nakonec mne uklidnilo to, že se všichni bojí naší kokřice Matyldy. Obrovský sousatý voják se samopalem, couvající před štěkotem malého pejska – tento obraz měl svoje kouzlo.

Parda

Už první letmý pohled mě upoutal stoprocentní absencí žen na ulicích. Moje představa, že si koupím kolo a vydám se s fotoaparátem na nadšené objevování okolí, se ztrácí jako pár nad hrncem. Jednoho rána toho mám dost a jdu sama pěšky v tričku a bermudách do obchodu „všichni mi můžou...“ Strážci u bran na mne koukají jako na Marťana. Pak můj pohled padne na vysmátého čokidara, který na mne čumí z plastové židličky. Rychlým krokem k němu přistoupím a vztekle zasyčím: „Nečum, nebo oslepneš!“ Málem ze židličky spadne, když se vracím zpátky a má oběť mne spatří, mizí se ukrýt za vrata.

Parda je naprostá izolace žen. Žena je určena k plození a vychovávání dětí a je tedy třeba jí k tomu vytvořit prostor a ušetřit jí nebezpečných styků s mužským prostředím. Pro jistotu se zeptám i zástupkyně žen, jak se jí líbí tento pozůstatek harémů. Překvapeně se na mne podívá a zeptá se:

„A vám by se líbilo prožít celý život mezi čtyřmi zdmi s dalšími manželkami a tchýní, kde větší slovo má váš pětiletý mužský potomek?! Dalším důsledkem uzavírání žen v budově je vysoká lámavost kostí pro nedostatek vitanínu D

V patriarchální a feudální společnosti je lež a úskok základní obranný prostředek. Muži, neomezenému vládci nad ženami nelze říct ne. Žena je nositelkou mužské ctnosti a protože otec je vždy nejistý, žijí pod zámkem a obehnány zdí.

Pro Evropana je prostředí, kde se neříká ne, naprosto deorientující.