Jen jedno je stejné: ona pohádka o zlu, které je následně potrestáno. Dnes bych se chtěla zmínit o detektivkách, které jistě znáte - věřím, že neexistuje fanoušek severské krimi, který by neznal kultovní „Milénium“ švédského spisovatele Stiega Larssona. Stieg Larsson začal pomýšlet na napsání detektivního románu už na počátku devadesátých let. Trvalo však dalších deset let, než začal psát beletrii. Byl milovník anglosaské literatury, dobře znal díla Elizabeth Georgeové, Minette Waltersové a Sary Paretskyové. Velmi dobře chápal, jaké ingredience má obsahovat dobrý kriminální příběh, aby byl lákavým soustem pro čtenáře.

Protože Stieg Larsson pracoval jako novinář, jeho přípravy k románu byly důkladné. Než začal psát, vypracoval detailní synopsi deseti knih. Psát začal v roce 1997, ale nakladatele kontaktoval až v létě roku 2003, to už měl dokončené dvě knihy a pracoval na třetí. Obrátil se na nakladatelství Piratförlaget, které jeho rukopisy odmítlo hned dvakrát. Na podzim roku 2003 však s Larssonem podepsalo smlouvu na vydání všech tří knih nakladatelství Nordstedts. Už to samo o sobě je v případě začínajícího spisovatele zcela mimořádné.

Ještě předtím, než knihy vyšly ve Švédsku, byla práva prodána do Německa a do Norska. Během roku 2004 Larsson provedl menší úpravy prvních dvou knih a dokončil třetí.

Noci strávené psaním kriminálních románů byly pro Stiega Larssona relaxací a odreagováním. Bylo pro něj zábavné vymýšlet postavy, zápletky, konspirace, protože vše byla jen fikce, která nemohla nijak ohrozit ani jeho, ani jeho přítelkyni Evu. Často pracoval celou noc, což spolu s náročnou prací novináře, špatnou životosprávou, desítkami vykouřených cigaret a spoustou kávy tvoří obraz klasického workoholika. A tak se Stieg Larsson celosvětového úspěchu svých knih nedožil. Když na konci roku 2004 zemřel, zbývalo do vydání první knihy jen několik měsíců...

Stiegův spolupracovník z TT, Kenneth Ahlborn, v rozhovoru pro Veckans Affärer uvádí, že postava Lisbeth Salanderové se zrodila při debatě během přestávky v práci. Hovořili spolu o tom, jak by asi vypadaly a jednaly postavy z dětských knih, kdyby vyrostly. Stiega zaujala představa dospělé Pipi Dlouhé punčochy. Byla by to nepřizpůsobivá dívka, nejspíš s lehkou mozkovou disfunkcí, která se jen s velkými obtížemi zařazuje do „normální společnosti“. Část z těchto myšlenek se odrazila v postavě Lisbeth Salanderové.