Nevím, zda osud je ovlivněn snem či naopak, že sen může být ovlivněn naším osudem. Je velikonoční neděle a pod vlivem mých snových příběhů píši následující povídání - a ani nevím, zda se pro Kudlanku budou hodit. Snad posoudíte, a možná i přihodíte vlastní snové zážitky.  Budu rád...

První sen, možná snové bdění, který měl snad vliv na osud naší dcery, se datuje o dobrých čtyřicet let zpět. Dceři bylo deset, měla vážnou srdeční vadu. Byla operována v motolské nemocnici. V předvečer operace jsme byli úzkostí o život dcery vyčerpaní a unaveni. Šli jsme si lehnout, ale spánek ne a ne nás osvobodit od napětí posledních týdnů.

Určitě můj organismus podlehl, usnul jsem. V horečnatém polospánku - polobdění měl jsem jediné přání. Dceři pomoci! Napadla mne myšlenka, jak dcerce pomoci.... modlitba! Modlitba k Matce Přírodě. Modlil jsem se, dle mých představ celou noc a potom i další hodiny, dny a týdny, dokud dcerka nebyla propuštěna domů živá a zdravá. Dnes má dva dospělé syny a plnohodnotný život.

Další příběh nás posune na začátek devadesátých let minulého století. Osud tomu chtěl, ocitnul jsem se ve špitále. Selhala mi ledvina a musela být odstraněna. Nemocnice byla mým domovem tři čtvrtě roku. Váha ukazovala sotva padesát kilo. Horečky a bolesti umocňovaly pocit, že život z mého těla uniká pomalu, ale jistě.

Jedné horečnaté noci stojím na břehu řeky. V loďce seděli moji rodiče, které náš dobrý Převozník již dávno převezl na druhý břeh. Loďka se od břehu stále vzdalovala, rodiče se usmívali a mávali, dokud ji nepohltil opar nad řekou. Nemohl jsem poznat, zda mávají, abych ještě zůstal, či abych je následoval… Po této snové příhodě se můj zdravotní stav začal lepšit.

Ještě to nějaký pátek trvalo, ale vše dobře skončilo. Dodnes mám přesvědčení, že rodiče usoudili, že můj čas ještě nenastal a nechali mne na břehu života.