„Takhle začínaly dějiny… Rok 1986… Na prvních stránkách sovětských i zahraničních novin se postupně objevily reportáže ze soudu s viníky černobylské katastrofy… Kdežto teď…? Představte si prázdný čtyřpatrový dům. Dům bez obyvatel, zato s nábytkem a oblečením, které se už nikdy nedají použít. Protože ten dům stojí v Černobylu…

       Ale právě v takovémto domě mrtvého města byla pro novináře uspořádána malá tisková konference s těmi, kteří měli viníky atomové tragédie soudit.

       Na nejvyšší úrovni, tedy na ÚV KSSS, bylo rozhodnuto, že soud proběhne přímo na místě zločinu. Přímo v Černobylu. Soud se konal v místním kulturním domě. Na lavici obžalovaných se objevilo šest mužů – ředitel jaderné elektrárny Viktor Brjuchanov, hlavní inženýr Nikolaj Fomin, zástupce hlavního inženýra Anatolij Ďatlov, vedoucí směny Boris Rogožkin, vedoucí reaktorového provozu Alexandr Kovalenko a inspektor Státního dozoru v jaderné energetice SSSR Jurij Lauškin.

       Normální publikum tu nebylo žádné, jedině novináři. Ostatně lidé už tu žádní nežili, město bylo uzavřeno jakožto „oblast přísné radiační kontroly“. Není vlastně právě tohle důvod, proč má proces proběhnout právě tady? Čím míň svědků, o to menší povyk… Nikde žádné kamery a žádní západní reportéři.

       Všichni si samozřejmě na lavici obžalovaných přáli vidět desítky odpovědných vysokých funkcionářů včetně těch moskevských. Svůj díl odpovědnosti měla nést i moderní věda. Režim ale přikývl pouze na výhybkáře.

       A pak už padaly rozsudky: Viktor Brjuchanov, Nikolaj Fomin aAnatolij Ďatlov dostali po deseti letech, zbylí tři muži si odnesli nižší tresty. Anatolij Ďatlov a Jurij Lauškin na následky silného ozáření během výkonu trestu zemřeli. Hlavní inženýr Nikolaj Fomin se zbláznil… Zato ředitel elektrárny Viktor Brjuchanov si poctivě odseděl celých deset let. Když byl propuštěn, čekali na něj příbuzní a pár novinářů.

       Celá tahle událost proběhla naprosto nenápadně. Bývalý ředitel dnes žije v Kyjevě a pracuje jako řadový úředník u jedné firmy. Takhle tedy celý příběh skončil…“

       „Ukrajina už brzy zahájí grandiózní stavbu. Nad sarkofágem, který v roce 1986 zakryl zničený čtvrtý blok Černobylské jaderné elektrárny, vyroste pod názvem Oblouk nová ochranná stavba. Základní kapitál ve výši 768 milionů dolarů poskytlo 28 donátorských zemí. Nová schránka už by neměla vydržet jen třicet let, ale celých sto. Projektována je také mnohem velkoryseji, protože pod její klenbou musí být dost místa na zpracování a definitivní uložení radioaktivních trosek.

       Bude proto třeba vytvořit masivní základy, které budou mít podobu umělého železobetonového skalního masivu. Poté bude vybudováno trvalé úložiště, kam se postupně převeze obsah starého sarkofágu. Nová stavba vznikne z vysoce kvalitní oceli, schopné odolat silnému gama-záření. Jen kovu se tu spotřebuje 18 tisíc tun…

       Oblouk bude stavba v dějinách lidstva zcela bezprecedentní: zaprvé vás ohromí už výška dvojité klenby – 150 metrů. Co do estetické hodnoty se bude blížit Eiffelově věži…“

Podle materiálů běloruských novin z let 2003–2005