 Mezi pěti až devíti léty mi nuda byla cizím slovem. Vím, že jsem byl jsem neposeda. Tužka, pastelky a vodovky, to byli parťáci při mém okouzlení květinami a ilustrovanými obrázky z pohádkových knížek. Hrát pro děti z ulice loutkové divadélko jsem přímo vyhledával a byly to mé šťastné chvíle. Divadélko mně nechal na památku kamarád-spolužák, který se někdy v našich sedmi letech se vystěhoval s rodiči do Německa.
Miloval jsem čtení všeho, co mne zaujalo. Rodokapsy, Hochy od Bobří řeky, encyklopedie, a hlavně knížku nejmilejší - Káju Maříka. Jeho příběhy a dobrodružství byly i příběhy moje. Byl jsem okouzlen létáním, letadly. Piloti byli pro mne hrdinové. Též jsem se už od mala těšil do školy. Musel jsem se co nejdříve naučit číst a psát. Psát jsem potřeboval též proto, abych si mohl napsat pohádky a hry pro mé loutkové divadélko. Jen jsem písmenkám přišel na chuť, vznikl můj první čtenářský deník. První stránky deníčku zaplnil příběh Hvízdavého Dana, Kašpárkova dobrodružství, Hoši od Bobří řeky, říběhy a skotačení Káji Maříka. Nechyběla slova písně, kterou mám rád dodnes - Nebeští jezdci...
Vše doplněno vlastníma malůvkama a kresbičkama. Hotový poklad. Čtenářský deník vzal chlubílek do školy. Spolužáci nevěřícně koukali a docela s obdivem prohlíželi mé dílko. A pani učitelka? Pardon, „souška učitelka“, .a „souška“učitelka? Ta mi ho zabavila. Takové čtení prý do školy nepatří. Místo pochvaly jsem stál před panem řídícím. Nechápal a ani jsem pochopit nemohl, proč? Proč je to špatné? Tvořil jsem to s láskou ke čtení. V té době bylo základní vzdělávání rozděleno na školu obecnou a školu měšťanskou. Obecní škole šéfoval „pan řídící“. Pan řidicí byl bezva chlap, dobrý kantor a psycholog. Vždyť byl též mladej a též romantickým klukem. Doma chlubílek byl tátou poučen o náležitém chování a můj první čtenářský deník mi pan řidicí vrátil na konci první či druhé třídy… Je to dávno a některé detaily již si nepamatuji. -doktor-
|
