V mém milovaném Polesí je chaloupka, na kterou dřív jezdila paní Alena Ladová, dcera Josefa Lady, známého a milovaného „pana malíře". Tahle chalupa byla jak malovaná. Co jak malovaná, ona byla opravdu malovaná, nemohli jste to přehlédnout. Paní Alena v létě nabílila fasádu a kreslila na zeď tatínkovy kouzelné postavičky.
Později chalupu prodala a nová majitelka zůstala věrna tradici a tak její chalupa čas od času změní kabát. A i když dnes už na ní ožívají i různé postavičky z Večerníčků, tak má stále svoje kouzlo. Ale proč jsem si na to vzpomněla - vždycky touhle dobou čtu knížku Františka Kožíka „Svátky krásné hvězdy" a v ní je popsáno toto vánoční vzpomínání paní Ladové: "Můj tatínek si rád hrával," ujala se slova malířka Alena Ladová, "a vánoce u nás musely být vždycky takové, jako když byl ještě malý chlapec v Hrusicích. Byly to v našem rodinném životě nejkrásnější chvíle. Na Štědrý den se dodržoval půst, v poledne jsme jedli jenom kubu, taky stromeček byl takový, jaký míval on, prostý, ověšený jen jablíčky... Do vůně jehličí zaznívaly tóny pastorální Beethovenovy symfonie - a otec nám čítal báseň Fráni Šrámka „Prosinec". O dárečkách zatím ani muk - ke stromečku se smělo až po tradičním závinu..." "Váš tatínek, malíř Josef Lada, namaloval hodně betlémů, viďte?" "Rodily se lehce, stačilo, aby táta sáhl do paměti. Nejraději jsem měla ty jeho ševce, protože táta byl ze starého ševcovského rodu a vždycky v něm zůstalo kus toho Pepíka Ševců, jak se mu za mlada říkalo. Když to maloval, radostná pohoda z něho přímo vyzařovala. Namaloval pro nás taky jeden betlém zvířecí, slona, opičky, medvěda, žirafa nesla kvítek, ježek pospíchal s jablíčky na bodlinách... My všechny ty vzpomínky zachováváme. Jablíčka nám posílají každé vánoce z Hrusic..." PavlaČ
|