Pan komisař Poustka přiložil do kamen, na plotýnku přisunul hrnek s cukrem a míchal, až zavoněl karamel. Temně žlutou hmotu zalil vodou, nad horkou tekutinou zlomil slupku z citrónu a základ pravého grogu byl na světě. Chvíli se hmoždil se zátkou láhve, přivoněl k hrdlu a opatrně si přihnul, protože pravý jamajský rum je pochoutka, co se nepije jako voda, jen po kapkách vychutnává.

      To ví každý a nemusí to být právě komisař ve výslužbě. Takový policejní důchod není marná věc, protože si můžete dát skleničku, kdy vás napadne, a nemusíte schovávat láhev do šanonu mezi lejstra. Pan komisař si ovšem žádné alkoholické dýchánky často nedopřával a to kvůli Ťapině, která potom odmítala sedět pánovi na nohách a hřát. Pes, i když nemá žádný ušlechtilý původ, má citlivý nos.  Pořádný pes, a to Ťapina byla, rum nerad.

 Sotva utichl zvon z kostela svaté Anny, cinkl telefon.

„Safraporte“, ujelo panu Poustkovi. „Kdopak nás potřebuje o Štědrém poledni?“ Zvedl sluchátko a nestačil ani pozdravit.

„Pane komisaři, tady Hornoff.  Stalo se neštěstí a vy jste jedinej, kdo nám pomůže. Mohu za vámi?“

„Copak se tak strašnýho...?“ Ptal se mírně pan Poustka, ale volající hned pokračoval, „to takhle nejde, do přístroje.“

„Chtěl jsem s Ťapinou ven, tak přijdu. Do krámu?“

„Ano, ano a pospěšte, prosím.“

Heinz Hornoff byl řezník a jeho krámek na starém městě voněl bukovým kouřem do daleka. Na zahradě udil v dřevěné almaře, hned vedle bylo ohniště, a když počasí dovolilo, drobotina ze sousedství si na něm opékala buřty, dva za korunu, což byla obvyklá taxa, ale jen pro děti. Skříň byla zčernalá dřevným dehtem a řezník ji opatřil petlicí, kdyby snad někdo chtěl bez dovolení ochutnat. Místo zámku byl jen rezavý hřeb, taková pojistka pro slušné lidi. Však sem ani jiní nechodili.

 Pan komisař se tu občas zastavil po fajruntě na kus řeči. V takové chvíli usedali do proutěných křesel v přístavku za krámem, jenž pan majitel nazýval kontoárem,  děvečku poslali pro pivo a bafali z viržínka. A jen špatný řezník by nedal k řeči kus šunky s nakládanou okurkou. Heinz Hornoff byl zkrátka sekáč.

 Pan komisař tklivě pohlédl na vonící hrnek, navlékl lehký svrchník, protože mráz venku polevil, cinkl karabinou vodítka a Ťapina byla v tu chvíli připravená k odchodu. „Jdeme k Hornoffům a vsázím čepici, že dostaneš něco na zub,“ informoval psa, protože se zvířetem se má mluvit a zvlášť o něčem dobrém, co je nadosah.

„Malér, pane komisař, malér jak hrom,“ spustil tiše řezník, sotva klaply dveře kontoáru, „ten náš hlupák, jako Vašík, má kamaráda, co je adjunktem u nadlesního a voba, představte si, voba se zakoukali do papírníkovic Magdy. A nemohli se domluvit, kdo s ní bude chodit, tak můj kluk vyzval soka, teda adjunkta, von je Joska, že jo, na souboj. Kdyby si jen nějakou vrazili, ale voni né. Voni se voblíkli do černýho, vopatřili sekundanty, sklouzli fiákrem do údolí, co je za váma, a už tasili kordy.

„To je nějaká klukovina,“ mínil pan Poustka.

„Jó kdyby klukovina, tak je všechno v cajku, pane komisař, ale dóle je někdo zahlíd, ohlásil to prvnímu policajtovi a teď seděj v cele na stanici. Zatčený, chápete? O Štědrým dnu jsou zavřený a hrozí jim tuhej žalář, povídal ten mladej, co zastupuje komisaře. To von je sebral.“

„Mladej z vašeho komisařství? Toho nebudu znát.“ Zesmutněl pan Poustka.

„Ale novej strážmistr, přece. To slovo mi nejde z huby. Von je spíš,“ a řezník zašeptal výraz, co se nedá pronést nahlas.

„Na tohle budu krátkej,“ děl starý policajt, „ale počkejte, kde ti kluci vzali kordy? To abych cinkl doktorovi...? Kde máte telefon?“

„Kde bydlí pan advokát? Pošlu pro něj drožku,“ navrhl řezník, chytaje se každé možnosti a již vyběhl na ulici.