Také se vám stává, že když vás nějaký mizera naštve, ať již na úřadě, v obchodě, v práci víte tu správnou odpověď na jeho hulvátství, až když už jste venku na schodech nebo doma, když to pokoření líčíte rodině nebo přátelům ? Na tohle jsem byla dlouho expert, stojíc už za dveřmi jsem se ptala sama sebe : „Proč jsi sakra neřekla, že ..

     Tahle ta moje „nepohotovost“ mě štvala celé roky. V prostředí mě známém, u těch, které znám dobře, se mi to nestávalo, tam jsem našla pohotovou repliku nebo bonmot ihned. Když mě ale povýšená referentka finančního úřadu vyhodila se slovy: „Srovnejte si to v hlavě, pak v papírech a pokud se vám to povede, o čemž silně pochybuji, přijďte. Času ovšem už moc nemáte, no, vynecháte-li holiče, tak to možná stihnete.“ Vypadla jsem z její kanceláře a ještě jsem jí za to poděkovala. Tahle tuna sádla (na hlavě květák, mastný obličej házel prasátka jak zrcadlo), mě utřela jak malou holku a já měla vztek, děsný vztek.  Ne na ni, ale na sebe.

     Tehdy jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat.

     Uvědomila jsem si, že už roky jsem členem spolku „PŘEPRINT“ (Překrásné, prudce inteligentní), kde, dalo by se říci, je hlavní postavou Máří, která by mohla asertivní chování vyučovat. Ano, ona byla ta pravá, na koho se obrátit. „No, když jsi z nich podělaná, tak se nediv,“ pravila Máří na mé nářky. „Je na tobě totiž vidět, jak se bojíš. Narovnej hřbet, najdi oči nepřítele, zabodni a neuhni! A do něj. Nejlaskavěji, jak to ty dokážeš, s hubou od ucha k uchu.“  

     Že by měla pravdu ? Jdu na to.

     První obětí mého „asertivního“ chování byl doktor na pohotovosti. Patrikovi bylo špatně, zvracel a teplota mu stoupala. Vybral si pátek večer. Vlasta, rodinný lékař, se tenkrát válela na Kubě (zatímco její muž tam pomáhal Castrovi budovat socialismus). V sobotu mu bylo už mnohem hůř, teplota neklesala. Vyděšená jsem ho naložila do auta a jela na pohotovost. V čekárně nebyla ani noha. Nesměle jsem zaklepala na nápis „Neklepat !!!“. Když jde dítěti o život, tak na nápisy kašlete.

     Za pět minut vykoukla sestra. Sdělila jsem jí potíže mého syna: „Musíte počkat, ale pojďte dál.“ Vypsala papír. Ordinace pořád zela prázdnotou. „Položte ho sem.“ Ukázala na bílé kanape, které nevidělo čistící prostředek od Velké říjnové. Dala jsem pod dítě, cvakající zubama, deku. Sestra zaklepala na dveře za ordinací. Nic.

     Za dalších patnáct minut vykráčel ze zadních dveří doktor. Vypadal jak Trautenberg, rukama si žmoulal rozespalé oči, na vousu měl ještě část snídaně. Dítě se rozeřvalo.

     „Uklidněte ho.“ Zavelel. Hladila jsem řvoucí dítě, leč marně. Lékař obrátil oči v sloup a poslal mě sednout si. Trautenberg, místo, aby se začal staral o mé „umírající“ řvoucí dítě, klesl na židli za svým stolem a tupě na něj zíral.

„Nepodíváte se na něj ?“ Začala jsem nesměle.

„Jo, až se uklidní.“ Vydloubl si poslední ospalek z oka.

A já začala být „asertivní“. Vztek mi bublal mezi srdcem a hrtanem.

„Pane doktore, mohu se na něco zeptat?"

„Hmm.“ 

„Proč děláte tuhle práci ?“ Vykouzlila jsem přes vztek, něco, co mělo být úsměv.

„Co ?“ vykulil na mě prťavá očka.

„Víte, nezlobte se, ale na vás je vidět, jak vás to tady nebaví a jak vás ti pacienti serou a jak jsou vám ukradený.“

To jsem asi trochu přehnala, lekla jsem se.

„Já být vámi, tak se na to tady vykašlu a dělám něco, co mě bude bavit. Třeba prodávat boty, nebo tak něco.“ Chrlila jsem ze sebe takovým tempem, že to zaujalo i mé dítě a to přestalo řvát.

Když se nebojí maminka, tak se asi nemusím bát ani já, usoudilo.

„No ženská co ....“ Už stál.

„Paní!“ postavila jsem se taky. „Jméno si přečtěte na tom papíře co vám dala sestřička.“

Dítě jsem zabalila do deky a zamířila ke dveřím.

 „Kam to jako jdete ?“ Ptal se už nasupený doktor.

„K lékaři, vážený, to dítě je nemocné, víte.“ Vykouzlila jsem milý úsměv. Tedy doufám, že tak vypadal.

„Musíte uznat, že nemáme lehkou práci, jsem tu už dvanáct hodin ...“ Začal smířlivě.

„Já mám nemocné dítě, mám o něj strach a vaše problémy mě momentálně nezajímají. Ostatně vám bych už nesvěřila ani naše morče.“

     Přiznám, byla jsem poněkud hysterická, ale když jde o mé dítě, navíc korunního prince celého rodu, tak sedlám koně a jdu do boje. 

„Ukažte dejte mi ho.“ A než jsem se nadála, vzal mi ho z náruče a položil na kanape. A najednou to bylo: "Otevři pusinku, táááák, teď se nám chlapák nadýchne, sestro EKG, šikula, ty siláku..."

     Po půlhodině pečlivé prohlídky, injekci gamaglobulinu, vypsal tři recepty. Doporučil mi studené zábaly nohou a: „Kdyby něco, tak sestra vám dá číslo a zavolejte. Jsem tu do večera.“ Na rozloučenou mi podal ruku, na kterou by, podle mého, měl mít zbrojní pas.