Po pěti hodinách, jednom neurolu, naučení látky o pět kapitol zpět a jedné dobře mířené facce, jsem naučila svého vnuka rovnice o jedné neznámé, jako když bičem mrská. Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání) a následně mých vnuků, je mi líto, že jsem se nenarodila v nějaké hodně zapadlé vesnici, kdesi v Tichomoří, kde jedinou starostí je sehnat si kus žvance a spokojeně žít zcela negramotná.

           Já už opravdu - ve svých letech, kdy mám blíž do hrobu než do kolébky - nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce. Nejdříve své děti (mladá a silná) a teď jejich děti (stará a unavená). No fuj. Kdo tohle vlastně naučil mě?

            Poslední „učitelská“ zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné, jsem měla takové problémy a jak moje vzdělávání vlastně probíhalo. V každém případě pro moje rodiče bezproblémově. Nepamatuji se, že by se některý z nich zúčastňoval „rodičovských schůzek“, jak jsem k tomu byla nucena později já jako zodpovědný rodič. Předesílám, že přes tento fakt jsem nikdy nebyla zázračné dítě a dokonce ani premiant třídy. To mělo také ovšem dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky, neb tatíček byl humanista) a mamička měla mušku jak Vilém Tell.

        Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak. Přes odpor můj i komunistů jsem prošla do života řádně vzdělána ke spokojenosti své (to jsem ocenila až mnohem později) i rodičů.

            Tak jsem začala vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo. Pár kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého konce. Paní soudružka učitelka Broučková vyučující nás češtinu stylem „já vám to do těch palic natluču i kdyby jste to neměli přežít“. Věřím, že moji (pokud žijí) spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova, a i kdyby je vzbudili uprostřed noci a úplně ožralé, by „bflmpsvz“ vysypali bezchybně. Absence jejich znalosti znamenala automaticky z diktátu 5, i když vše ostatní bylo bezchybně a krasopisně napsané.

            Krasopis, ano takový předmět opravdu existoval, a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky, co se tohoto předmětu týká. Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů a že si opíšu dvacetkrát „Píseň práce“ abych si vypsala ruku, uronila jsem slzu. Můj mozek říkal, že je to stará hnusná škatule a doma jsem pilně psala, zatímco ostatní mohli skotačit venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že je to trest a drze lhala, že to píšu do zpěvu pro kamarády, protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět. Mamička, majíc o komunistech nevalné mínění, uvěřila, že jsou tak pitomí, že ji tam zapomněli dát a nebo se aspoň tvářila, že tomu věří.

         Já měla zase strach, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův „Sen noci svatojánské“ nebo Karafiátovi „Broučky“. Měla obojí moc ráda.

        Přesto na paní učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou. Nebila nás, neřvala, a když bylo volno, vyprávěla nám staré antické báje a my poslouchali, jak Zeus zahejbal Héře, jak Helena vzala roha s Parisem, a co z toho bylo za melu. Na její vyprávění jsme se těšili jak malé děti na pohádky, a makali, aby nám zbyl čas. Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase a neuměla po 30 letech „Píseň práce“.  O antice bych nevěděla nic a ptala bych se, kde to spává, co to žere.