Snad v nedalekém budoucnu bude možné vzít kreditní kartu, nákupní košík a k běžnému nákupu – chleba, máslo, mléko, sýr – prostě jen tak navrch přihodit jedno štěně (není míněn pivní sud, to lze již dnes). U pokladny zaplatíme, nákup hodíme do auťáku a tradá domů.

Tak takhle jsme si tedy my štěně nepořídili. Po svatbě, lépe řečeno po bouřlivé svatební noci, kdy euforie budoucího docenta H. ještě trvala, jsem směla vyslovit tři přání, která budou neodkladně splněna.

Zaprosila jsem: Chtěla bych pejska, kočičku – a ještě tak, co přijde, třeba i dětičky… Přikývnutí docenta H. bylo nonšalantní a velkorysé: Všecko máš mít! A tak jsem si našla inzerát: Daruji tříměsíční štěňátko. Zn.: Do dobrých rukou.

Když jsme zodpovědně zvážili, jsou-li naše ruce dostatečně dobré, a došli k závěru, že i tak by se to dalo říct, odhodlali jsme se k činu a s naším Dedýnem – nejde o dítě, (i když se k němu docent H. tak chová), ale o bohatě kytičkovaný auťáček, jsme tedy na onu misi vyrazili. (Drobné vysvětlení: pokaždé, když se Dedýnův čumák mou vinou trefil do něčeho, či někam, nalepila jsem na zdeformované plechy kytičku v naději, že budoucí docent H. nic nepozná. Mýlila jsem se, ale to je zcela jiná historie).

Když jsme tedy po úmorném trmácení v našem superkáru značky wartburg zastavili před domem s nápadně vysokým plotem, chvíli jsme neviděli nic. Ale jenom proto, že nám výhled stínil jakýsi kůň, kopyty opřený o vršek plotu. Shlížel na nás se shovívavou převahou. Měl psí hlavu a na konci těla šavli, kterou stínal hlavy kvetoucích jiřinek.

- Barunko, ke mně! Nařídil hlas od zápraží.

Kůň natáhl psí čenich, lízancem upravil docentu H. neposlušné vlásky, a pak se poslušně odhoupal k dámě středního věku, která halasila: Jen pojďte dál! Vy si jedete pro Mufánka, že? Já Barunku radši zavřu. Ona nemá ráda, když na jejího mazánka někdo sahá. To víte, máma!

V té chvíli by se v docentovi H. krve nedořezal, neboť stále doufal, že dáma ještě někde tají pokojové pinče či pražské krysaříky. Ale ztratit přede mnou tvář nechtěl. Odhodlaně tedy otevřel vrátka. Kůň Barunka byl skokem u něj, nejprve jej přátelsky políbil čenichem v čenich, a pak mu šavlí usolil přes záda několik na pamětnou, protože co jiného si takoví ublízaní hezouni zaslouží?

Mezi tím dáma popadla koště, zahnala koně za jakési pancéřované dveře a teprve pak otevřela. Nastavila jsem náruč. Mufánek vystartoval z květované peřiny a napasoval mě do křesla, které mi prozíravě jeho majitelka podstrčila. Pak mi opřel pracky na ramena a radostně mě oslintával, kam jen dosáhl. Dosáhl všude.

Jeho majitelka zatím rozšafně rozkládala: Bylo jich pět. A jak se rvali, utrhli Mufánkovi kousek ouška. No a kdo koupí dogu s ukouslým uchem?

- S ukousnutým uchem? zděsil se docent H. Dáma ho sjela vražedným pohledem: Řekla jsem s „ukouslým“! Doga s ukouslým uchem na výstavy nemůže, i kdyby měli její rodiče tisíc cacibů. Musela bych toho čumáčka nechat utratit.

- Aha, řekl docent H. vylekaně, aniž by měl při veškeré své vzdělanosti o cacibech sebemenší ponětí. Také jeho představa o významu slova „utratit“, byla mlhavá. Přišlo mu ovšem, že „utratit“ má něco společného s penězi, a tak se hned zdvořile zeptal: Kolik jsme za štěňátko dlužni?

- Ale nic! rozzářila se dáma. Přece jsem psala: Do dobrých rukou – zdarma! Stačí, když přispějete na krmení. Takových čtyři, pět tisíc za ty tři měsíce bude akorát.

Docent H. mírně zatuhl, měl asi jinou představu o významu slova „zdarma“, ale přece jen - slib je slib – hned po začátku se mu zpronevěřit nechtěl: No dobrá, zavrčel, sáhl do náprsní kapsy a s nadějí v hlase dodal: Možná ani jako jeho maminka nevyroste, že?!

- Ale nebojte se! Pejsci bývají obecně větší, ujistila radostně dáma a nenápadně nás, i s Mufánkem, postrkovala ke dveřím. Snad abychom si ten skvělý obchod ještě nerozmysleli.