Zdravím vás, milé kudlanky, letos v únoru a březnu jsem vám sem poslal pár ukázek z připravované knihy od spisovatelky Marcelly Marboe. Koncem října 2016 bude na pultech českých knihkupců první díl - Utrpení docenta H. Posílám tedy k nahlédnutí zase jedno povídání a vyjádření nakladatelství. Tato kniha na pultech určitě dlouho nepobude a jako dárek k Vánocům by to byl dobrý nápad, co vy na to?

Prolog

Jednou mi přítelkyně Lenka řekla: Prosím tě, proč ty pořád píšeš tak blbě zá-važ-né, problémové a kontroverzní knížky, nad kterými se musí přemýšlet? Copak to mohou lidé číst? Každý má vlastních starostí dost a ještě se má otravovat přemýšlením nad tvými hlubokomyslnostmi? Proč nenapíšeš něco veselého, optimistického, co by člověka potěšilo a dalo mu chuť do života? Proč jednou nenapíšeš jenom tak obyčejně, jak sama žiješ?

Úvod

      Jak jsem se později doslechla, byl docent H. od dětství vzorný chlapec. Nikdy se nepral, na vysvědčení nosil samé jedničky, vždycky měl pečlivě umytý krk, vydrbané uši i nohy. Poslouchal maminku, neříkal sprostá slova, neodmlouval paní učitelce – každému dělal jen samou radost. Na rodičovských schůzkách byl dáván za vzor.

      Ne tak já. Prala jsem se, jak říkala prababička Anna, jako hasačert, vysvědčení mne nezajímala, drhnutí krku, uší a především nohou jsem se vyhýbala a vědomí, že bych snad měla někoho poslechnout, bylo pro mne natolik rozčilující, že jsem raději neposlouchala vůbec nikoho. Paní učitelky mi do žákovské knížky zapisovaly nelichotivé věty o prostořekosti a na rodičovských schůzkách mě s výstražně zvednutým ukazováčkem uváděly jako odstrašující příklad.

      Vůbec tedy nevím, jak se mohlo stát, že se budoucí docent H., výlupek všech ctností, jednoho dne objevil po mém boku jako ženich, ale opravdu se to stalo. Byla to asi jediná chyba, kterou tenhle jinak inteligentní a moudrý muž ve svém životě udělal, ale udělal ji. Anebo tenkrát ještě tak moudrý nebyl? Nebo se protiklady opravdu přitahují?

      Moje matka Libuše, věrna tradici, pronášela věštby nejrůznějšího charakteru, a kromě toho – věřila v dědičnost. Jenže na to, po kom jsem já zdědila svou lásku ke zvířatům, nikdy nepřišla. Když na příklad Macek skočil mamince na klín, hned tato paní řídící, počítající se k vesnické „lepší společnosti“, s grimasami hlubokého odporu volala: „Fuj, fuj, fuj, kocoure, nechci tě, teď jsem si myla ruce!“ Ani tatínek ke zvířátkům příliš netíhnul. Když mu naše pipinky vyhrabaly čerstvou sadbu kedlubnů, nikdy neříkal, chudinky, aspoň se napapaly, ale spílal jim nevybíravě a házel po nich hroudy, odhodlaný skutečně se trefit.

      Nevím, co zavinila přitažlivost protikladů a co moje poprsí (pýcha atletického oddílu Dynama Pardubice, jak se o něm vyjadřoval sám Velký trenér, neboť právě o ně jsem vyhrávala všecky sprintérské závody a získávala tak cenné body pro postup do ligy), ale faktem je, že k manželství došlo, třebaže moje matka Libuše ustaraně varovala: Mám tři děti, ale jen dvě jsou normální. Ještě si to rozmyslete, mladý muži, z toho bude malér, věštila.

      Jenže mladý muž si to nerozmyslel.

      Manželství bylo stvrzeno vzájemným slibem lásky v dobrém i zlém. Slyšel to chrám Svaté Barbory v Kutné Hoře, jmenovkyně mé babičky z otcovy strany. Ta, stejně jako babička z matčiny strany (na rozdíl od maminky) láskou ke zvířátkům oplývala. Takovou vykrmenou posvícenskou husu, kačenu, či králíka na česneku, si nikdy nemohla vynachválit.