Ano, docent H. mi skutečně dobrovolně slíbil lásku v dobrém i zlém, bohudík vůbec netušil, co to dobré i zlé obnáší. Byl svou městskou maminkou vychováván v nedůvěře k jakémukoli tvorovi ze říše zvířat a v hluboké víře, že příroda je plná nebezpečí. Vražedné choutky že mívají nejen bzučící tvorové všeho druhu, jako jsou komáři, mouchy, včely a podobná pakáž, ale dokonce i pavouci. Též je třeba mít se na pozoru před tvory slizskými, tedy slimáky, šneky, žábami a hady, ještěrky nevyjímajíc. Mimořádný pozor je pak třeba dávat na tvory záškodnické a potměšilé, jakými jsou myši – brrr! otřásla se vždycky hrůzou a odporem matka docenta H..

       To bylo tak.

      Matka docenta H., později babička Jaruška, slynula svou laskavostí, zejména k dětem. Ale navzdory své laskavosti chtěla mít ze svých čtyř ratolestí vzdělané a platné občany naší krásné země, neboť byla i zapálená vlastenka.V tom smyslu je i důsledně vychovávala. Dbala na jejich excelentní prospěch ve škole, děti musely studovat i jazyky a navštěvovat též školu hudební. Docent H. tedy přehrával nejen na houslích, ale i na klavíru, což znehodnocovalo velkou část jeho klukovského času, který mohl příkladně věnovat třeba třískání do jeho milované kytary. Jakkoli byl docent H. vzorný chlapec, i jemu se čas od času „vzornost“ zajedla. Jednou tedy místo povinného přehrávání na klavír, vylezl oknem, aby se mohl zúčastnit domluvené války na plácku.

      Matka docenta H. tou dobou v kuchyni válela švestkové knedlíky a spokojeně si ťukala špičkou pohodlné domácí obuvi do rytmu, když tu uslyšela, že synek hraje nějak chaoticky. Vtrhla tedy do pokoje a zděšení jí sevřelo hrdlo.

       V pokoji, kromě ponuře nebezpečného podzimního šera a hrajícího klavíru – nikdo!

      Zázrak! chtělo se jí vykřiknout. Ale protože matka docenta H. byla ženou i ve stresu racionálně uvažující, nevykřikla, jen skočila zpět do kuchyně. Tam zmobilizovala svoji statečnost plácačkou na koberce. Pak se potichu vplížila zpět. Držadlem nástroje, který její muž Ota používal nejen na vyklepávání koberců, ale i na vyklepávání svých ratolestí, odklopila kryt kláves. Zděšení jí jako zázrakem hrdlo uvolnilo - a ona se s vehemencí, jaké je žena schopna jen za takto prekérních situcí, jala svolávat domobranu. Po klávesách totiž sklouzla myš a – hrůza! – s vděčností vyrazila přímo k nohám své osvoboditelky.

      Pozn.: Kvílivou sirénu, která svolá k okamžité mobilizaci všecky obranné mechanismy stavení i chlapy ze širého okolí (ve srovnání s ní je například alarm auta kníkáním čerstvě narozeného podvraťáka) využívá i moje sestra Jana. A je celkem fuk, jde-li o výše zmíněného hlodavce nebo pavouka. V podobných situacích (například, když ve spíži v platu vajec objevila v jednom důlečku místo vajíčka přikrčenou myšku), nejenže je schopna praštit celým platem s takovou razancí, že spíž okamžitě vypadá, jako by se v ní rozcákla celá pštrosí snůška, ale Jana se vypne i k výskoku snožmo – někdy do výše až metr dvacet, což se jí při školní tělesné výchově nikdy nepodařilo, ať se již později o takový výkon na popud tělocvikáře Oty H. pokoušela nůžkami, strédlem, nebo horainem. Pozn.: Konec poznámky.

     Nyní zpět k dramatickému příběhu matky docenta H. Nebohá žena se na štěstí pomoci dovolala. Chlapi popadli vše, co měli právě po ruce – ať již to byla sekera, vidle či lopata a spěchali za signálem domobrany. Manžel Ota, který byl na místě první, však zachoval chladnou hlavu a místo sekery vyrval ženě plácačku na koberce, s níž se jal zpracovávat pozadí nejstaršího syna. A nic tenkrát budoucímu docentu H. nepomohlo ospravedlňování, že se nejednalo o myš, tedy matkou nenáviděného hlodavce, ale o jen docela obyčejného hmyzožravého rejska.

      Zde se ovšem naskytuje zcela logická otázka, jestli v době, kdy jsem i já ještě nekrmila ochočené rejsky ve své rustikální kuchyni, budoucí docent H. rejska od myši vůbec dokázal rozeznat.

      Faktem ale zůstává, že nejspíš odtehdy začal docent H. matčina varování co se nebezpečnosti přírody týká s upřímným pochopením (hle, co způsobil pouhý myšorejsek), a na mé důvěrné vztahy s veškerenstvem pohlížel pln pochybností. Ty mohla překlenout snad jedině „všepřeklenující láska“, o níž mě horlivě ujišťoval.

      Jakkoli jsem svého docenta H. již na začátku čestně upozornila na moje přírodumilovné nešvary, přesto statečně volal: To není problém! Jsem chlap, trénovaný atlet, něco vydržím!

     Pokrčila jsem rameny: Byl varován, jsem tedy z obliga.

MARCELLA MARBOE

      Nakladatelství Oftis prvním dílem tohoto románu představuje čtenáři slunnou pohodovou knížku, která potěší celou rodinu, od babičky až po vnoučata. Radost udělá zejména pak milovníkům zvířat a humoru, toho jedinečného fenoménu, kterým lze překlenout všechny trable života. Nepřetržitý tok situací plných vtipu vám nedá vydechnout, kávu si budete vařit s knížkou v ruce.

     Obyčejné příběhy ze skutečného života autorky mají ovšem i hluboký vnitřní smysl, neboť poukazují na opravdové hodnoty jako je láska, tolerance, obětavost a úcta ke všemu živému. Ovšem psát takové příběhy není dáno každému, ač jsou knihy tohoto typu uprostřed krutosti, dravosti a nepřetržitých stresů doby víc než potřebné. Je to jako vyjet z rozpálené svištící dálnice na stinnou lesní cestu. A právě pro tuto schopnost „zklidnit rozháranou mysl“ by román neměl ve vaší rodinné knihovně zaručeně chybět.

PS: Přiznám se, že jsem se také trochu podílel,

aby tato pohodová knížka byla napsána - a vřele ji doporučuji.

Josef Kouba

Komentáře (1)

Zobrazit/Skrýt komentáře Přečetla jsem si tady i to minulé, : Martina P. a je rozhodnuto: mám dárek pro drahouška! říjen 26, 2016 19:34

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující