 Tohle snad ani není náhoda... Klikla jsem si po dlouhé době na "FÓRA KUDLANKY". A jak si to tak prolejzám, našla jsem fórum, které si téměř na den před deseti léty založilo pár mírně řečeno zoufalých maminek, kudlanek, které si tam stěžovaly na své pubertální ratolesti. Je to rozmarné čtení... Docela by mne zajímalo, jak to s těmi jejich tehdejšími šestnáctkami pokračovalo... Pomóc, pomóc!!! V noci k nám přišla jeskyňka, odnesla si mou hodnou holčičku a podstrčila mi svýho spratka! Moji mladší dceru přepadla ošklivá puberta ve věku, kdy jsem to už skoro nečekala (je jí 16). Doposud proklamovaná a v celku dodržována poučka "přicházíš-li domů, zanech svou pubertu přede dveřmi. Až zas budeš odcházet, tak si ji tam vyzvedneš" ztrácí svou účinnost. Puberta se projevuje permanentním nás*anim. S námi rodiči hovoří (pokud se uráčí hovořit, někdy pouze bezslovně hledí) velmi podrážděně jako se slabomyslným obtížným hmyzem... já vím, že jsem měla být na něco takového připravena, ale in nátura je to dost úděsné. Starší dcera (17 let) je v pohodě, a tahle mladší byla vždycky hodnější a milejší, takže o to horší je to rána. Mladší synek (14 let) se naštěstí zatím projevuje pouze držkováním... Miluju Betty MacDonaldovou. jedna její povídka začíná: myslím, že Angličané jsou velmi civilizovaný národ. Pošlou Imogenu do školy - a pošlou - to znamená z Rangúnu do Anglie či naopak - ve věku sedmi let a jentaktak ji přivezou, když je ji třicet. Tesat tahle slova do kamene… Jedna moje kámoška mi tuhle popisovala rozhovor s jinou svou kámoškou. Taky jí líčila nějakou příhodu s pubertálním potomkem. A kolik je tvýmu synovi? zeptala se kámoška. Osmnáct. No, to je na potrat už trochu pozdě.. Tato větička mi momentálně tane na myslí 50x denně. Na Imogenu jsem myslela nejmíň dva roky intenzivně několikrát denně. A nemá cenu popisovat, co mistrně popsala Betty MacDonaldová. Prošly jsme si barevnými vlasy (to ještě byla brnkačka), pozdními příchody, hromadami v pokoji dcery, kde bylo namíchaný špinavý prádlo s čistě vypraným, mezi tím sem tam bota, kelímek od jogurtu s plísní, nějaká ta nedopitá pet lahev s vodou a zbytek svačiny.... Došla jsem tak daleko, že jsem to vše dokázala nakopat zpět do jejího pokoje, když se to začalo valit ze dveří dál do bytu a dveře zavřít. O tom, že na mě její veličenstvo shlíželo jako na absolutního debila většinu času, ani nemluvím. Říkala jsem si taky, že mi mimozemštani odnesli moji milou holčičku a nechali tam hnusnýho spratka a byli natolik rafinovaní, že občas na hodinku nebo dvě mi vrátili moje dítě, aby to byla větší a ledovější sprcha, když se zničeho nic zase objevil spratek. Ale Betty měla pravdu i v tom, že se jednoho dne otevřely dveře a domů se sice nevrátilo moje malé hodné dítě, ale fajnová ženská.
A nejvíc síly mi vždy dodalo, když jsme si naprosto zdeptané sedly s kamarádkou, vlastnící stejně starého a ohavného spratka, k lahvince červeného a dopodrobna jsme si vylíčily, čím nás naši drahoušci zase vytočili - nic totiž člověka postiženého puberťákem nepotěší tak, jako to že v tom není sám.
Holky a víte co je ještě horší? Když už přežijete poměrně ve zdraví pubertu svých dětí a vaše hodná, milá, hezká a chytrá holčička začne žít s imbecilem, kterého strašně miluje a který si nevidí na špičku nosu, nemá základní slušné vychování; tomu svýmu fakánkovi můžete říci ledacos, dokonce mu i dát facana přes celou hubu, ale tomuhletomu, nemůžete říci vůbec nic, musíte dělat, že se nic neděje. A navíc mu to nemůže říct ani vaše holčička, že je nevychovanej, nafoukanej blbec, protože to on by se urazil… To je síla! Neumí slušně pozdravit, neumí normálně konverzovat (v češtině), tváří se, že vás přehlíží jako krajinu. Vůbec si nedovedu představit, že bych se bývala takhle chovala ke svému tchánovi nebo můj potenciální manžel se takhle choval k mým rodičům. Museli byste ho vidět, ksicht má jak puchejř a to je prosím zamilovanej, nechtěla bych ho fakt vidět, až ho to přejde. Vždycky měla takové normální známosti, které prima zapadly do rodiny, ale tohleta je fakt těžkej úlet, doufám, že prozře, než si ho vezme. He-he. Moje dcera chodívala s takovým klukem, typickým slušňákem, zamlouval se mi .... ji ovšem nudil. Teď si nabrnkla takovýho týpka s kérkou na předloktí (myslela jsem, že mě vomejou, když jsem to "dílo" viděla), navíc je to "herec". No, kdyby byl HEREC, tak by mi to tak nevadilo, ale on je to komparsista, občas si štěkne nějakou tu roličku ve stylu "paní, nesu vám psaní" v zahraničním filmu a má na čas vyděláno. Pak se jen válí doma a nedělá nic. Ovládám se a mlčím a jen ve skrytu duše doufám, že dcerunka za čas prozře.
Jinak těžkou pubertu dcery jsme si odbyli v patnácti, zatímco syna naprosto minula. Ovšem když si vzpomenu na pubertu vlastní, děkuju Bohu, že se děcánka nepomamila. To bych asi nerozchodila … Holky, já taky raději mlčím a doufám, že prozře, leč musím připustit, že každým dalším setkáním na něj získávám větší a větší alergii. Tak zatím mlčím, ale musím se fakt dost držet. Taky před tím měla milého slušňáka, který ji nudil, jako bys psala o mé dceři. Vůbec nechápu, co na něm vidí. Ještě jsou oba dva berani narození v jeden den, měsíc a rok. No snad jí to má něco říct, nevím. Budu se muset vyvarovat nějakých setkání, nebo mi ta huba ujede a bude zle. Je prima, že v tom nejsem sama. Pamatuju si, když jsem se vdala, tak moje maminka pořád chodila a říkala: já jsem tak ráda, že jsi vdaná a máš takového slušného kluka. No, teď jí naprosto chápu, tuhle jsem jí to říkala do telefonu a smála na plný pecky.
|
