 Kráčela jsem si to pohodově v Braníku na tramvaj, byla sobota po obědě, nikde nikdo, klid. K tramvajové zastávce se dostanete podchodem pod silnicí. Tak si to tak vykračuju a najednou před podchodem značka nabádající „Cyklisto, sesedni z kola“. A tak v dobrém rozmaru, deklamujíc jako Hamlet, když drží lebku před sebou a říká „být či nebýt“ jsem nahlas vyřkla „Cyklisto – sesedni z kola“.
Jako blesk z čistého nebe se tam v tom okamžiku cyklista skutečně objevil, projel a zastavil. Starší pán, (oni mají v těch cyklistickejch kalhotách takový pěkně vyšpulený prdelky) prošedivělý bíbr, helma a tmavé brýle. Ty si pošoup na nose, podíval se na mě a povídá „Dámo, jezdila jste někdy na kole?“ Jak jsem z toho celého byla vyvedena z míry, tak jsem pokývala hlavou a špitla „Jezdila“. On: „A sesedla jste?“ Já: „Né“, a zakroutila jsem hlavou jako školačka. On: „Takže co?“ Já: „Takže jsem chtěla jen ukázat, že umím číst značky, že nejsem žádnej …“ a za boha si nevzpomenete na slovo „analfabet“. A tak zatímco já několikrát opakuju „Nejsem žádnej…“, on vrátil brýle na oči, šlápl do pedálů, hodil po mně úsměvem a z podchodu se ozvalo „analfabet“. Jo, tak to je to správné slovo, říkám si, a pokračovala jsem rozesmátá dál na tramvaj. x x x Mám známého, který, když se potkáme a zadaří se mu překvapit mě zezadu, pleskne mě po zadku s veselou poznámkou „To je panečku kaďák, z toho se to se*e co?“ Líbanec na ucho, nebo kam se zrovna trefí, a smích. Nestává se to často, ale stává. Několikrát jsem se ho ptala, jak si je tak jistej, že jsem to právě já, jestli se mu už stalo, že popleskal zadek podobnej, ale ne můj. „Jo jednou, a byl to fajn omyl, baba byla rozšafná, šli jsme z úleku na skleničku a bezva jsme si popovídali a zasmáli. Měla podobnej klobouk na hlavě jako ty a tak jsem se splet, kaďákem to nebylo.“ Nikdy se mi nestalo, že bychom se potkali tak, abych podle postavy zezadu poznala já jeho. Až nedávno. Jaro, chlapi šli do kraťasů. Ve smíchovském obchodním centru přede mnou kráčel, už od datartu, maník, který mi silně připomínal toho známého (chůze, pohyby, stejná prdelka, vlasy). Celou cestu, než jsem se rozhodla k činu, jsem čekala, jestli se neotočí do výlohy a tak si jen potvrdím, že je to on. Nakonec jsem se rozhodla - polapila prdelku a rozjásaně řekla: „A mám tě, konečně ti to …“. Je vám jasné co nastalo. Nebyl to Fanda. Když se na mě otočila vyděšená, naprosto cizí tvář, zastavilo se mi srdce a nezmohla jsem se ani na to, se pořádně omluvit; jen jsem cosi vykoktala a koukala se ztratit. Snad jsem i zrudla, nevím, každopádně jsem se pěkně orosila. Jenže - nakonec se ta „cizí tvář“ rozesmála, popadl mě za ruku a „Žádné takové mizení, tohle vysvětlíte“, a tak jsme šli na kafe. Docela jsme se pobavili, tohle se mu stalo prvně v životě a byl to pro něj zážitek. Však pro mě taky… Už to nikdy dělat nebudu. Tedy, možná… ZDENA
|
