Po pěti hodinách, jednom neurolu, učení látky o pět kapitol nazpět, a jedné dobře mířené facce, jsem naučila svého vnuka rovnice o jedné neznámé, jako když bičem mrská. Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání), a následně mých vnuků, je mi líto, že jsem se nenarodila na malém ostrově, kdesi v Tichomoří.

Tam by jedinou starostí bylo sehnat si kus žvance, a spokojeně žít za šumění mořských vln a šustění větru v listech palmoví, zcela negramotná. Já už opravdu ve svých letech, kdy mám blíž do hrobu než do kolébky, nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce. Nejdříve své děti (mladá a silná), a teď jejich děti (stará a unavená). No, fuj! Kdo tohle vlastně naučil mě?

Poslední "učitelská" zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné, jsem měla taky takové problémy, a jak moje vzdělávání vlastně probíhalo. V každém případě pro moje rodiče bezproblémově. Nepamatuji se, že by se některý z nich zúčastňoval "rodičovských schůzek", jak jsem k tomu byla nucena později já, jako zodpovědný rodič. Nevzpomínám si, že by za mé učitele musel někdo z rodičů suplovat a učit mě doma třeba ty pitomé rovnice. Skutečnost, že jsem nebyla zázračné dítě, které se nemuselo učit, měla dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky, neb tatíček byl humanista). Byla přesvědčena, že dobře mířená facka podstatně urychlí výchovný proces. Mamička měla mušku lepší než Vilém Tell.

Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak, není nic hezčího, než vzpomínky na mé dětství a mládí (když pominu vládu jedné zdivočelé strany). Přes odpor můj i komunistů, jsem prošla do života řádně vzdělána, ke spokojenosti rodičů i své (což jsem ocenila až mnohem později). Tak jsem začala vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo. 

Dost kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého exitu. Tak na příklad pár z nich: paní soudružka učitelka Válková, vyučující nás češtinu stylem "Já vám to do těch palic natluču, i kdybyste to neměli přežít!". 

Věřím, že moji spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova, vzbuzeni uprostřed noci a úplně ožralí,"bflmpsvz" by vysypali bez zaváhání. Absence jejich znalostí znamenala automaticky z diktátu pět, i když vše ostatní bylo bezchybně a krasopisně napsané. Krasopis, ano, takový předmět opravdu existoval, a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky, co se tohoto předmětu týká.

Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů, a že si opíšu dvacetkrát "Píseň práce", abych si vypsala ruku, uronila jsem slzu. Namítla jsem, že by stačil jeden trest, proč mám psát zrovna "Píseň práce", že navrhuji třeba hymnu, že tohle mamička nerozdýchá. Neustoupila a já doma pilně psala, zatímco ostatní skotačili venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že tuhle blbost píši za trest. Nebylo jinačího východiska, než drze lhát, že to píšu do zpěvu, pro kamarády, protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět. 

Mamička, majíc o komunistech nevalné mínění, uvěřila, že jsou tak pitomí. Já lhala a umírala strachy, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův "Sen noci svatojánské", nebo Karafiátovy "Broučky". Měla obojí moc ráda.

Na paní učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou. Nebila nás, neřvala, a když bylo volno, vyprávěla nám staré antické báje. My poslouchali, jak Zeus zahýbal Héře, jak Helena vzala roha s Paridem, a co z toho bylo za melu. Na její vyprávění jsme se těšili, jak malé děti na pohádky, a makali, aby nám zbyl čas na další příběh.

Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase, a neuměla po 30 letech "Píseň práce" (což by byla děsná škoda, no uznejte!).  O antice bych nevěděla zhola nic, a ptala bych se, kde to spává, co to žere.