|
 Jakou máte z poslední doby milou příhodu?" zeptala jsem se Josefa Kainara. Seděli jsme spolu v jedné příjemné pražské hospůdce, já měla na stole zapnutý diktafon a „dělali jsme interview". Začínající a rozklepaná slečna redaktorka a "Pan" spisovatel. Kainar se zamyslel, pak se usmál, a začal vyprávět.
Byl to prý takový pošmourný víkendový podzimní den, myslím, že říkal, že šel na ryby. Před ním se v mlžném oparu doširoka rozlévala voda slapského jezera, všude ticho a prázdno. Pak se ze strany vynořila dvojice. On a ona, pár středních, snad dokonce „postředních“ let. Šli spořádaným krokem zvolna dolu k vodě, tam, kde ve vodě stály vedle sebe domečky hausbótů. Sledoval, jak do jednoho z nich vešli. Po chvilce se z komínku vynořil pramínek kouře a začal se kroutivě válet po střeše. Byl nízký tlak… Asi po další čtvrthodince, kdy se usalašil u vody a připravil si rybářské nádobíčko, vyrušilo jeho splávek vlnění vody. Podíval se do oné strany, odkud se šířilo: a viděl prý nádhernou věc: v té tiché, podzimní klimbající krajině, se najednou „něco“ začalo dít. Jeden za druhým se hausbóty daly do mírného rytmického pohybu, který se šířil od onoho s kouřícím komínkem. Šplouch, šplouch, centrem byl ten jeden oživlý hausbót… Po nějaké době se hausbót uklidnil, komínek byl zase bez kouře a do stráně po chvíli zvolna viděl stoupat onu odcházející dvojici...
Ptal se včera pána pán:
“ Kudy tudy do Hajan?“
“ To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
ze Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany.“
“ Děkuji vám, pane, moc. „
“Na shledanou.“
“ Dobrou noc.“
¨ Josef Kainar, 1964
Jak je to dávno... letošního 16. listopadu uplynulo už neuvěřitelných 36 let od smrti Josefa Kainara. d@niela
|
