Rodiče si představují pro své děti vždycky něco lepšího, počínaje dobrým zaměstnáním a konče fajnovějším kouskem masa k obědu. Existují i výjimky. Vzpomínám, jak jsem jednou přinesla do rodiny se dvěma malými dětmi velkoryse vyhlížející čokoládu velikosti velké dopisní obálky s bujným oříškovým pohořím, aby si sourozenci zamlsali.

     A jejich tatínek, který se vrátil z práce chvilku po mém příchodu, jim ji před mýma užaslýma očima slupnul jako malinu... Když kamarádka přinesla z kuchyně tác s čerstvou kávou, zastihla ještě manžela, jak do sebe láduje poslední čtvereček a muchlá staniol. Málem se propadla studem a hbitě mu vysvětlila, že jsem čokoládu darovala dětem já. Myslím, že ten oříšek, který se mu tenkrát vzpříčil v krku, má trvalou životnost, protože ho od té doby dusí vždycky, když mě uvidí.

         Uvažují-li rodiče s patřičným předstihem o volbě budoucího povolání své pětileté ratolesti, představuje si matka svého synka spíš jako univerzitního profesora než jako nočního hlídače v Kovošrotu, a otec, protěžující fotbalovou kariéru, by viděl synátora raději v útoku Realu Madrid než jako fotbalového sudího okresního přeboru pronásledovaného přes pole partou místních fandů, protože jejich Vencovi odpískal nějaký sporný ofsajd.

     Já to chápu.

     Představujete-li svého syna důležité návštěvě, dozajista ji více oslní třicetiletý filmový producent, marná sláva, stejně starý pikolík ten dojem neudělá, i kdyby chodil obden do kina. Může však nastat i opačný případ. Stará teta, které se synovec svěří, že by se jednou rád zabýval knowledge managementem, si v panice pomyslí, že by bylo lepší, kdyby jejich Milošek až do důchodu někde ve skladu rovnal škatule, protože to si dovede alespoň přibližně představit.

     Chápu i zoufalého otce, který si léta brousí zuby na to, že nechá syna vyučit automechanikem a pak se potupně svěřuje chlapům na dílně: „Představte si, že ten náš holomek chce jít na medicínu. Je tohleto možný? Přitom kam se v rodině podíváš, všichni máme pajšl dobrej, ale mě furt chrochtá startér a švárovi prokluzuje spojka. A to nemluvím o těch jejich platech. Doktoři imrvére stávkujou kvůli tomu, jakou berou almužnu a chlapi, uznejte, už jste někdy viděli stávkovat automechaniky?"

     Každý si zkrátka budoucnost svého potomka maluje jinak. Některá rodičovská přání jsou přitom velice skromná. Stačí, když z jejich děťátka vyroste slušný člověk, který hlasitě zdraví sousedy a nevyskytuje se na titulních stránkách novin v souvislosti s novým korupčním skandálem. Nebo jako můj kamarád Michal, který při pohledu na svého pětiletého Rostíka trval na tom, že chlapec může jednou dělat klidně třeba metaře, hlavně když nebude gay.

     Michal totiž pracoval v uměleckém prostředí, kde se čtyřprocentní menšina občas vyskytovala v přesile, a ačkoli lidsky mu to nevadilo, přesto mu jeden čas rejdil tělem nějaký chlapácký hormon, který se pro budoucnost dožadoval vnoučat, zachování rodu a příjmení Pazderka.