„Pracovně?“ dodal ještě. 

    „Za ženskou.“ přiznal Martin. „Moje stará na to zrovna dvakrát není a hned po porodu ji pověsila na hřebík. A přece se ji nebudu pořád doprošovat. Tak sem jezdím, jak vy říkáte tím vaším hantecem, vojíždět jednu špicovó hajfu.“

      Silák se usmál a zvedl obočí:  „Ále?“ hvízdl obdivně. „Copak u vás takový ženský nemáte?“  „Takový teda ani náhodou. Tak černý vlasy a modrý oči, jako tahle, nemá žádná jiná.“ 

„S takovou tu bude mít i spoustu místních ctitelů.“ namítl chlapík. „Na to rychle zapomeň, má doma dva malý kluky a manžel ji skoro nepustí z domu. Navíc ji zanedbává, protože po práci je v jednom kuse na letišti.“  

     „Na letišti, říkáš?“ zpozorněl muž. „Jo,“ přitakal Martin. „Paragán. Byl u nich už na vojně a je tím pořád přímo posedlej. Všechen čas tráví na leťáku, prej i jako instruktor. Chodí domů až navečer, utahanej jako kůň, sekne sebou a spí jak zabitej. Ale nic naplat, ženská potřebuje svý, a tak si hledá potěšení jinde.“ „Co mně to tady valíš za klíny do hlavy? Jak jinde, když je věčně zavřená doma?“  „Internet, kámo, internet! To neznáš? Říká ti to vůbec něco? Mrouská se starýmu přímo za zády, napřed doma virtuálně a pak i doopravdy.“ 

     „Pod svícnem bývá tma?“  „Přesně tak,“ přitakal Martin a nadmul se pýchou. „Třeba nakecala tomu svýmu  šmudlovi, že jede s kámoškou na týden do skal. Paroháč jí to sežral i s navijákem. Jenže ta kámoška tam byla se svým manželem a ona tím pádem se mnou. Chápeš?“  

     „Chápu,“ zamumlal mezi zuby hromotluk. Rychle vstal a pevně uchopil do svých medvědích tlap těžkou židli. Než se rozmáchl k hrozivému úderu, Martin stačil zahlédnout padající černou čepičku s vyšitým emblémem bílého padáčku. Martin strnul. „A do prdele!“ blesklo mu hlavou. V intuici si stačil zakrýt obličej rukama, ale hned první příšerná rána dubovou židlí, mu je roztříštila napadrť.  

     Pak ztratil vědomí…  

*        *        *

     Staniční sestra Alena Zachová usedla nad svou poslední noční kávu a s cigaretou v ruce, se ubírala klikatými cestičkami vzpomínek na svou sestru Hanu, co už není… Jednoho dne skončil čas dětských her. Obě se probudily do stříbrného rána a ocitly se na prahu dospívání, přinášejícího tušení sladkých tajemství. Panenky i korálky dětských slz, byly rázem zapomenuty a jejich sesterské klíny pookřály zvědavostí. Jejich panenské klíny, které tak omamně voněly po jasmínu, zvlhly zlatavým jantarem vzrušení. A tak za dlouhých večerů, se ve svém dívčím pokoji, vydávaly na vítěznou cestu hledání, protože nejcitlivější místečka na ženském těle, ta pozná zase jenom žena.  

    Aniž se to někdo dozvěděl, Alena s Hankou nalézaly rozkoš ve vzájemných sesterských dotecích, které jim přinášely sladkou chuť zakázaného ovoce. Krev jim se divoce bouřila ve spáncích a slast objevování v nich probouzela touhu a zrychlovala dívčí dech... Citlivé doteky něžných dlaní a úst, jitřily jejich křehké city a rozsvěcely dva páry modrých oči dosud nepoznanou rozkoší. Vzrušené sténání dvou dívčích hrdel bylo pokaždé jak mávnutí stříbrných křídel dvou racků, kteří bok po boku vzlétají k oblakům. Alena si bláhově namlouvala, že to nikdy neskončí.