Toho jste si už, milí čtenáři, všimli, jakým způsobem dáváme jména zvířatům? Často podle situace, ve které jsme mazlíčka získali, nebo podle dárce, podle vzhledu či povahy zvířete, podle toho, jestli jste na něj právě šlápli, nebo se posadili do toho, co udělal na židli, někdy i podle podobnosti s našimi známými.

Znala jsem jednoho kocoura, který se jmenoval Pan profesor. Když seděl u nositele státní ceny za literaturu, mého přítele Toníka Bajaji, v nejhořejší polici jeho knihovny a s opovržením shlížel na naše nesmyslné lidské hemžení, jiné jméno by snad člověka ani nenapadlo: Pan profesor. U Toníčka ve Zlíně se scházela společnost podivných zlínských bláznů, kteří bývají označováni souhrnným názvem umělci. Příležitostně jsme se zúčastňovali i my, „Pražáci“.

Pan Profesor – s přimhouřenýma očima a pohrdavým despektem na nás shlížel ze svých výšin – do diskusí se nezapojoval a vůbec nedával najevo osobní názory na přítomné spisovatele, básníky, redaktory či výtvarníky – až jednou.

Přijela totiž také Janička Štroblová. Nejen excelentní básnířka, ale také předsedkyně nadace Spisovatelé za práva zvířat, proslulá ochránkyně medvědů. Za její tvorbu i aktivity jsme si ji všichni moc vážili, což Toníček dával nepokrytě najevo. Mimochodem i tím, že jí nabídl tu nejlepší postel, ve které spával Pan profesor a také on sám. Samozřejmě s upozorněním, že nebude-li si to Jana výslovně přát, oni dva ve stejné posteli za každou cenu být nemusí. S tím slavná básnířka nadšeně souhlasila.

Zatímco Toníček vzal tento fakt statečně, jako úradek osudu, Pan profesor ho nesl nelibě. Nakonec vyjádřil svůj názor velkým provlhlým lívancem uprostřed prostěradla, což zase nelibě nesla Jana.

Pan profesor byl tedy promptně povolán k zodpovědnosti a za opovržlivého mlčení celé společnosti nekompromisně vykázán ven (prababička Anna by řekla „na mráz“. Říkala to, ať již mrzlo, nebo ne.) Když byly následky strašlivého činu Pana profesora napraveny, klobásky snědeny a všecky lahvinky dopity, usnula Janička sladce.

Ovšem, ne tak Toník. Hryzalo ho zlé svědomí. Vypravil se tedy do zahrady a já jsem u okna, se svou poslední skleničkou červeného v ruce, slyšela jeho starostlivý, obavami sevřený hlas: „Pane profesore, kde jste? Omlouvám se! Já vím. Vybojovali jsme demokracii! Každý má právo vyjádřit svůj názor... Já už se nezlobím ... Pane, profesore, ozvěte se!“

Hlas Pana profesora přicházel z nebes. Byl opravdu žalostný a vyčítavý. Kocour balancoval na komíně a dával jasně najevo, jak trpí. Byl sice ještě stále hodně uražený, ale už nakloněný smíru.  „Pane profesore! Slezte dolů!“, volal Toníček do noci. „Pane profesore, spadnete a zabijete se!“ Přemlouvání a škemrání trvalo do pozdních ranních hodin. Jak všecko skutečně dopadlo, nevím. Usnula jsem. Ale když jsem se ráno přihrnula do kuchyně na míchaná vajíčka se slaninou, seděl už Pan profesor Janě na klíně a ochutnával z její misky. Toníček je totiž narozen ve znamení Blíženců a ti mají v popisu práce stmelovat a urovnávat spory všeho druhu. A Toníček je v tom mistr!