O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| PES LAMSÁK A DOCENT H. - 2 |
|
|
|
| Neděle, 14 únor 2016 | ||||
Strana 2 z 2
- Bohužel, naříkal docent H. v autě. Mufánek právě decentně blinkal do mého výstřihu. Bohužel! volal docent H., když Mufánek postupně zvracel i do všech kapes auta. Bohužel, křičel, když si vzpomněl na výši plotu i příspěvku na krmení.
- Bohudík, volala jsem já a tiskla toho uslintaného desetikilového „čumáčka“ na klíně, protože – co to je? Utratit štěně jenom proto, že má „ukouslé“ ucho!?
Když jsme se blížili ke Kolínu, po stehnech se mi začalo šířit podezřele vlhké teplo. Opatrně jsem požádala docenta H., aby zastavil u obchodu, že potřebuji koupit něco k večeři. Jakmile se tak stalo, položila jsem Mufánka něžně na klín docenta H. a uháněla obstarat pár rolí kuchyňského papíru. Lidé se pohoršeně dívali na můj mokrý rozkrok a štítivě se odtahovali. U Dedýna jsem pak našla docenta H., jak po čtyřech poskakuje kolem zaparkovaných aut, juká pod ně a ňafe. Lekla jsem se, jaký má na docenta H. ten výhodný obchod zhoubný vliv.
- Pustil jsem ho vyčůrat. Teď ho lovím, oznámil.
- To je škoda, odtušila jsem suše. Vyčúraný už byl.
Mufánek považoval lov za skvělou hru. Útočil, rafl tu i tam, ale navzdory tomu, že je docent H. chlap, trénovaný atlet a předvádí naprosto bravurní robinsonády, se čumáček lapit nenechal. Také jsem si všimla, že z nové košile docenta H. už visí cáry: Seš orvanej jak stará ramlice! křikla jsem na něj průpovídku babičky Bláži. Sjel mě pohledem mísícím v sobě ublíženost s pohoršenou vyčítavostí. Pak na Mufánka znovu zle zavrčel a mně se konečně podařilo prostřednictvím taktické kličky naše malé potěšení chytit.
V té chvíli mi bylo jasné, že docent H., při své vysoké inteligenci, již pochopil, jak úžasně zábavné je pořídit si štěně.
Jak prababička Anna vrlouhala
Doma ovšem vznikl problém, kde bude naše miminko spinkat?! Docent H. ochotně nabídl, že mu v zahradě postaví pěknou zateplenou boudu s výběhem a já jsem souhlasila: Ale až později. Až trochu povyroste. Zatím by se mu bez maminky stýskalo. Zatím bude spinkat s námi v ložnici, rozhodla jsem.
- V naší posteli? zděsil se docent H.
- Kdepak, uklidnila jsem ho. Vedle mé postele postavíme obrkošík, ten z lesních školek, dáme mu do něj památeční polštář od maminky, tam bude našemu Mufánkovi jako v nebi. Docent H. poslušně snesl s půdy obrkošík, ten z lesních školek, a z vlastní iniciativy ho vystlal senem. Asi mu bylo památečního polštáře líto. Ó jak bylo náhle v naší ložnici útulno! Jako na seníku! Láskyplně jsem Mufánka uložila do jeho nové postýlky a přikázala: Tady budeš spinkat!
Chvilku na mne s pochopením hleděl, pak se ale převalil přes okraj koše, než bys řekl „švec“, vymlaskl pětilitrovou misku speciálního krmení pro štěňátka, udělal na koberec pět loužiček velikosti Tálinského rybníka, jednu horu Říp a zadávil mé kožešinové pantofle.
Úlovek s dramatickým vrčením zanesl do mé postele a ulehl na něj. Než jsme stačili zlikvidovat následky „napadení“, už sladce spal. Samozřejmě s hlavou na mém polštáři.
- Takhle to nepůjde! znervózněl docent H.
- Ale půjde, snažila jsem se ho uklidnit a dala do koše veliký polštář od maminky. Na seno asi není zvyklý. Uvidíš, do polštáře se zavrtá a bude mu jako v nebi. Při přenášení se Mufánek ani neprobudil. Jen slastně vzdychl a zadumlal tlamičkou. Vidíš, řekla jsem vítězoslavně docentovi H. – a je pokoj.
Měla jsem pravdu. Ovšem jen částečnou. Při prvních pokusech o novomanželské laškování se Mufánek probudil, s nespokojeným kručením se vyškrabal zpátky do mojí postele a nekompromisně oddělil docenta H. od mého těla, které od počátku považoval za svůj výsostný majetek.
Pak se mi stočil na prsou, čenich zatlačil pod mou bradu a teprve teď začal opravdu spokojeně oddychovat: Takhle se přece spí u mámy! Vy, lidi, nic nevíte! Ráno vstal Mufánek první. Ohleduplně se vytratil z mé postele a skutečně dělal, co mohl, aby nás při probuzení mile překvapil.
Překvapení jsme opravdu byli, neboť jsme se probudili v nebi. Náš pokoj vypadal, jako by v něm vypelichalo nejméně sto andělů - jenže andělé nikde! To se jen Mufánek, přesně podle mého přání, zavrtal do maminčina památečního polštáře. S posledním bílým peříčkem na černém čenichu, právě začínal zevrubně zkoumat habilitační práci docenta H.
Docent H. s vytřeštěnýma očima, jakkoli mě vždycky přesvědčoval, že není věřící, volal Boha, a já jsem mu řekla: Prababička Anna mě nepřetržitě varovala - Marcelko, zlobíš a vrlouháš, Panenka Marjá kvůlivá tobě pláče a ty se nikdá nedostaneš do nebe!
Vidíš, prababička Anna neměla pravdu, upozornila jsem docenta H. a spokojeně se po našem novém nebi rozhlédla.
MARCELLA MARBOE Z knihy „Utrpení docenta H.“
|
||||
| < Předch. | Další > |
|---|
