26. prosince 1194 se na pódiu uprostřed přeplněného náměstí italského Jesi za jásotu davu neodehrál koncert, divadlo,  ani sportovní utkání, ale došlo tu k zázraku: Před zraky nadšených diváků se narodil budoucí císař Federico.

     K tomuhle teatrálnímu způsobu přivedení potomka na svět se královský pár rozhodl ze zcela pragmatických důvodů. Královně a budoucí císařovně Konstancii, dceři sicilského krále Rogera II. Sicilského, bylo v době těhotenství přes 40 let a královský pár za sebou měl dlouhá léta, kdy se zdálo, že císařovna je neplodná a jejich sňatek zůstane bez legitimních potomků.

    Že může porodit zdravé (první) dítě v tomto věku se považovalo za z lékařského hlediska vyloučené a narození syna muselo být zázrakem, jehož pravdivost je osvědčena mnohým svědectvím, protože jinak by bylo automaticky považované za podvod. Aby zamezila fámám, chodila pak Federika veřejně i kojit.

     A tak tímto podivuhodným způsobem začal stejně podivuhodný život císaře, plným jménem Fridricha Rogera Štaufského, kterého jih Itálie dodnes miluje a jméno Federico tu najdete na značném procentu památek. V našich učebnicích dějepisu ho známe jako Fridricha II. Štaufského.

     Když chceme porozumět tomu, co byl Federico zač, musíme si udělat malý odskok k jeho předkům.

     Exotičtější z těchto příběhů se odehrál v jižní Itálii. Tu na přelomu 10. a 11. století obsadili Arabové, kteří se chystali podniknout velkou výpravu přímo proti Římu. Mladý císař Jindřich přitom měl plné ruce práce v Říši. Musel si vybojovat trůn proti mnoha místním nepřátelům a současně čelil invazi Normanů z Baltu.

     A vymyslel geniální řešení: Nabídl normanským vévodům, že jim jako říšské léno věnuje veškerá panství, která na jihu Itálie získají na muslimech. Po této nabídce skočili bratři Roger a Robert, zvaný  Železná pěst. A to zcela netypickým způsobem - sebrali asi 300 svých nejlepších mužů, převlékli se za mnichy a poutníky a v roce 1055 pěšky prošli až do Neapole. Tam shodili převleky a bleskově vybili několikanásobě silnější arabskou posádku.

     Následovala léta, během nichž na jihu Apeninského poloostrova dali arabským vetřelcům jasně najevo, kdo je tu pánem. Během života obou bratrů vzniklo několik panství v jižní Itálii a na Sicílii, ale Rogerův nejmladší syn Roger II., je sjednotil do jediného Sicilského království. Sicilské království bylo velmi vzdálené soudobé realitě střední Evropy. Za prvé - jestli dnes vnímáme tyto kraje jako chudý italský jih, tak tehdy to byly velmi úrodné a velmi bohaté oblasti. Byl to bohatý italský jih.

     Způsob, jakým bylo království vybudováno, určil jeho podobu - šlo o velmi centralistický stát, ve kterém se král nepotřeboval domlouvat s pyšnou šlechtou. Stát byl řízený úřednickým způsobem, víceméně převzatým z minulých dob Římské říše. Jakkoli to má líc i rub, výhodou jejich státu bylo, že byl bohatý, velmi efektivně fungující, a absence mocné šlechty ruku v ruce s pevnou královskou mocí byla většinou obyvatel vítána s nadšením.

      Stejně jako vzdálený příbuzný Hautevillů, vévoda VIlém v Anglii, tak i zde Normané zavedli své zákony, které byly v mnoha směrech tvrdé, ale stručné, jasné, srozumitelné a dobře konstruované.

     Sicilské království se díky tomu všemu stalo stabilní monarchií, a to přesto, že obyvatelstvo bylo národnostně velmi pestré - kromě Italů tu žilo mnoho Řeků (před arabským vpádem byl po celých několik staletí italský jih součástí Byzantského impéria) a samozřejmě také Arabů a Morisků, kteří neodešli, ale přijali křesťanství a slíbili poslušnost novému králi.

      Vnučkou krále Rogera, a zároveň jediným dědicem Sicilského království byla Konstancie, matka císaře Federica.