V samotném Německu probíhala po generace se vlekoucí vállka mezi rodem Štaufů, kteří ovládali Franky a Švábsko, a rodem Welfů ovládajících Bavorsko, Rakousko a některá hrabství v dolním Porýní. Stejně jako na samotném západě probíhalo vleklé přetlačování mezi rodinou Kapetovců, kteří byli králi Francie a rodinou Plantagenetů, kteří byli králi Anglie, ale především ovládali Bretaň, Anjou, Gaskoňsko a mnohá další území, díky nimž jen na somotném kontinentě byli mocnějšími panovníky než Kapetovci. 

     Federicův otec, císař Jindřich VI., byl druhorozený syn císaře Fridricha Barbarossy, lídra rodu Štafů. Zpočátku to vypadalo tak, že nástupcem Barbarossy se stane prvorozený Fridrich, proto papež souhlasil s tím, že sňatkem Konstancií připadne Jindřichovi Sicilské království. I tam si Jindřich musel své postavení vymoci silou, ale udělal to stejně rázně jako předkové Konstancie z rodiny Hauteville.

     Jenže mezitím se rozběhl divoký sled událostí: nejdříve zemřel Federicův strýc Fridrich a z Jindřicha se stal nástupce císaře. A v tu chvíli začal spor s papažem, který se bál vzniku tak silného politického celku -  papežská strana vyvolala v Itálili velké povstání proti císaři a když byly Federicovi tři roky, císař Jindřich zemřel na malárii během vojenského tažení.

     Papež se radoval a císařskou korunu slíbil Welfům, ovšem radoval se jen do chvíle, než Ota IV. vpadl do Itálie, aby zabral Sicilské království, tedy udělal to, co papeži vadilo na plánu Štaufů.. A tehdy císařovna Konstancie podnikla geniální krok - požádala papeže, aby se postaral o bezpečí a výchovu prince Federica.

      Federica tak vychovali kardinálové z bezprostředního okolí papeže a církev se zaručila za jeho dědictví. Federica tohle dětství poznamenalo mnohým způsobem.

     Lícem bylo obrovské vzdělání. Svým způsobem měl nedětské zájmy, byl sečtělý, četl a psal nejen německy a normanskou latinou, dnes bychom řekli spíš starou francouzštinou, ale také klasickou latinou, řečtinou, arabštinou a hebrejšinou. Mezi těmito jazyky prý dokonce překládal  knihy.

     Byl velice zvídavý a zamiloval se do exaktního poznání, dnes bychom řekli přírodních věd. Jak dospíval a začal svět vnímat vlastníma očima, stal se z něj ve středověkém jazyce cynik, dnes bychom nejspíš řekli ateista, který církev bral jako čistě mocenskou strukturu, jíž je možné obratně využívat, ale veškerá víra mu byla ve skutečnosti cizí. Je paradoxem, že ho tam dovedla výchova mocnářů z papežova okruhu.

     Nebo je to možná logické, jak chceme. 

     Rubem jeho podivného dětství byl obrovský citový chlad, nezájem o lidi, spojený s obrovskou arognací císaře, považujícího se za hlavu veškerého křesťanstva. O císařskou korunu se mezitím v Německu bil Federicův strýc Filip Švábský, nejmladší z Barbarossových synů, s Otou IV. Brunšvickým, který do sporu zatáhl i svého tchána, anglického krále Jana. Takže tu vznikla koalice Welfů a Plantagenetů, teoreticky hegemon moci v západním křesťanském světě.

     Český král Přemysl I. v tomto boji dvakrát změnil prapor a pokaždé získal další výsady a ústupky. Nakonec ale natrvalo zakotvil zpět v táboře Štaufů. FIlipově diplomacii se povedlo do svého tábora získat francouzského krále Filipa II. Augusta, čímž boj změnil na téměř celoevropskou koaliční válku. Dřív, než ji mohl rozhodnout, ho ovšem zabil vrah a Federico se ve svých osmnácti definitivně stal hlavou rodiny Štaufů...

     A tentokrát i s papežskou podporou v zádech. V roce 1212 přitáhl do Basileje (s asi 60 rytíři), kde se k němu připojilo štaufské vojsko z Porýní (asi 500 rytířů a příslušná pěchota) a Přemysl I. s asi 900 rytíři a odpovídající pěchotou. (Přemysl si tu nechal znovu potvrdit všechna privilegia, která získal sám, nebo která zdědil po otci Vladislavovi II. a sepsat do tzv. Zlaté bully sicilské).

     To byla už dobrá vojenská síla, se kterou začal pacifikovat Welfy. Konec této války přišel pro Otu IV. nečekaně, u městečka Bouvines ve Flandrech, když s velkou přesilou zaútočil na Filipa II. Augusta a přesto utržil strašlivou porážku od těžké francouzské jízdy. Protože zaútočil v neděli (kdy bylo válčení zapovězené) a využil služeb nájemných banditů útočících církví zapovězenými zbraněmi, dal církvi dobrou záminku k exkomunikaci.

     Welfové přišlo skoro o vše, zbylo jim jen malé panství v Brunšviku, Bavorsko dal Federico jako léno Wittlesbachům a Rakousko Babenberkům.