|
 Vánoce v naší rodině se slavily většinou o den dva dříve, protože náš tatínek na Štědrý den pracoval - jezdil s lokomotivami u Českých drah a většinou o Štědrém dni byl ve službě. Ale to mé sestře a mně nevadilo, protože jsme měly Ježíška dříve než ostatní děti - a to bylo NĚCO...
V poledne maminka servírovala houbového kubu a k němu jemně povařený kompot ze sušených švestek, protože tatínek to měl moc rád, už od svého dětství. Maso to neobsahovalo, takže jsme de-facto měli půst, byť i jen částečný. Odpoledne jsme se svátečně oblékli, šli zapálit svíčky a dát kvítka na hroby našich příbuzných. Po návratu, asi v 17 hodin, jsme společně naservírovali na sváteční stůl smaženého kapra, bramborový salát a každému malý řízeček, také vánoční cukroví, misku s ovocem a s ořechy - pak jsme si navzájem popřáli a začali večeřet. Pro nás děti to byla nevýslovná muka, protože ke stromečku se smělo jít až po skončení večeře. Rodiče nás trošku „zlobili" tím, že si přidávali a schválně jedli pomalu. Pak se rodiče zvedli a odnášeli talíře do kuchyně, zatímco má sestra a já jsme musely zůstat u stolu. A pak to přišlo - ozvalo se zacinkání zvonečku a my dvě vypálily jak rakety a hnaly se ke stromečku, na kterém svítily plamínky svíček a prskaly prskavky - ale hlavně pod ním ležely krásně zabalené dárečky. Když jsme měli všichni své dárky vybalené, políbili jsme se navzájem na tvář a říkali jsme: „děkuju Ti Ježíšku". Pak už jsme se každý kochali svými dárky, poslouchali jsme zpěv koled z rádia a pozpěvovali jsme si je také. Další dva svátky vánoční jsme přijímali návštěvy příbuzných, což bylo zajímavé spíš pro naše rodiče - ale my jako děcka jsme si vždycky nějakou zábavu našly. 
Nezapomenutelným dárkem „od Ježíška" pro mne a mou sestru byla velká panna - chodící a taky kňourající při naklonění. Moc jsme si ji s mou sestrou přály, toužily jsme po ní, ale byla strašně moc drahá (tenkrát stála 350 Kč - při tehdejší výplatě 1000 Kčs měsíčně). Když jsme našly tuhle pannu pod stromečkem, skákaly a jásaly jsme radostí, kterou ale ihned vystřídalo zklamání. Maminka nám řekla, že ta panna se jmenuje Krasava (dala jí jméno sama - bez nás) a že si s ní můžeme hrát jen v neděli a pod jejím dozorem. To byla pro nás tenkrát doslova ledová sprcha. Tatínek namítl, že když je to naše panna, ať si jí dáme jméno my a hrajeme si s ní kdy budeme chtít, ale maminka tvrdě argumentovala tím, že panna byla strašně moc drahá a že bychom ji zničily. Neměla jsem tu pannu pak vůbec ráda a vůbec jsem si s ní nehrála. Stromeček jsme v dětství mívali doma „živý" - buď smrček, jedličku nebo borovici. Vždycky jsme ho zdobily my dvě se sestrou a připínali na větve klipsy se svíčkami prskavkami. Krásně mi voněl a když se rozsvítil, bylo to jak v pohádce, aspoň pro mne. Ještě něco z časů mého dětství: utkvěl mi v paměti nepříjemný zážitek, když se maminka pokoušela před Štědrým dnem zabít a vykuchat kapra, vysmekl se jí nůž a ona si prosekla tepnu na ruce. Všude stříkala krev a my kolem ní běhali jako zdivočelí králíci - po návratu z nemocnice měla hodně ovázanou ruku a nesměla s ní hýbat, tak nám jí bylo moc líto. Z doby, kdy byly ještě doma naše děti, si pamatuji dva zážitky: ve vaně nám plavali dva velcí kapři a naše tehdy 5 a půlletá dcerka si je pojmenovala Balú a Barbánek. Když je šel manžel zabít, trvala dcerka na tom, že chce být u toho a že se to chce naučit také, v čemž ji podporoval i syn, její 6,5 letý starší bráška. Manžel nakonec podlehl jejich přání a rychle oba kapry zbavil života. Naše malá tehdy vyběhla na chodbu v domě a s pláčem křičela na celý dům, že táta je vrah, že jí zabil Barbánka a Balúa - ať zavolají policii, že máme doma vraha!!! Lidé z domu se sbíhali a dva muži vnikli k nám do bytu, protože uvěřili jejímu nářku a mysleli si, že nás někdo přepadl. Během pár minut se vše vysvětlilo, lidé se pobaveni rozešli a já uklidnila naši malou. Další „zábavný zážitek" byl zas o pár let později, kdy po večeři jsme šli ke stromečku, kde již plápolaly svíčky a začaly prskat prskavky. Děti si rozebrali dárečky a můj manžel zůstal sehnutý dole, zatímco nad hlavou mu začínala trochu hořet větvička. Abych ho nevyděsila, tak opatrně říkám: „Miláčku, nelekni se - začíná nám asi hořet stromeček". Jeho odpověď zněla: „já vím, ničeho se neboj miláčku". Jenže to já nevěděla, že on už rychle hasí vznikající ohýnek dole a on zase netušil, že mu hoří ještě nad hlavou. Narovnal se a v té chvíli začaly ohýnky přeskakovat po stromku - a to už manžel zařval: „Voduuu!!!" a pak už to byla skoro groteska, protože přiběhl syn a podal mu kelímek na čištění zubů, naplněný vodou. Mezitím naše malá „hysterka" opět vyletěla na chodbu a tam ječela a řvala: „Pomóóóc hoří, u nás strašně moc hoří a hoří nám tatínek a maminka!!!!". Hodila jsem do náruče manželovi dvě obyčejné deky, kterými on udusil oheň a běžela jsem pro vědro s vodou, kterým jsem to všechno polila a jemně vytopila podstatnou část pokoje.... Mezitím ale už k nám zase vbíhali sousedé z domu a ještě nám všechno - včetně nás - pěkně vystříkali pěnovým hasícím přístrojem. Bylo to fakt „super". Když jsme se všichni vysprchovali, sedli jsme si v kuchyni a chechtali se jako blázni skoro až do rána. Všem vám přeju ty nejkrásnější Vánoce, Jana K
|
