 za dávných časů, když ještě nebylo freevideo.cz (z vyprávění starce). Pokaždé, když s nástupem nového akademického roku zaplaví ulice naší jihočeské metropole mladí, krásní, dosud nevzdělaní lidé, upadnu do jakéhosi kómatu vzpomínek na vlastní studentská léta. Ty obrazy jsou zahaleny růžovým oparem; ne snad proto, že bych si chtěl něco přikrášlovat, to ne, ale studoval jsem v Ústí nad Labem a čert ví, co tam ty chemičky vypouštěly do vzduchu.
Ach, studentská léta, ta léta volnosti a ztřeštěných nápadů! Třeba ona slavná jízda na sáňkách po únikovém schodišti ve třináctém patře kolejí ve čtyři hodiny v noci u příležitosti Mezinárodního dne dětí! Bylo opravdu neskutečně ztřeštěné myslet si, že když někdo za zdí vašeho pokoje něco takového provozuje, že se u toho budete schopní naučit na zítřejší zkoušku z psychopatologie. Slovní spojení „studentský život“ je v představě spousty lidí synonymem nezřízeného sexu. Pokud si vzpomínám, tak je to úplná pravda. Sex nám na koleji opravdu nikdo nezřídil. Zato nám tam zřídili internet, a my jsme si tak většinou museli vystačit s tím, co tehdy nabízel. Protože byl tenkrát ještě v dětských plenkách, měl i řadu vlastností, které lze od průměrného dítěte očekávat – například pořád padal, co chvíli se posral a pořád se někde zasekával. Díky těmto vlastnostem měly tehdy i erotické stránky úplně jiné grády. Videa byla kratičká, v mizerném rozlišení a stahovala se celé věky; fotogalerie tedy byly mnohem rozumnější volbou. I tak se ale každý obrázek nahrával dlouhé vteřiny a jeho postupné zobrazování ve vás navozovalo elektrizující pocit napětí a očekávání, ne nepodobný tomu, když pomaličku svlékáte ženu. Navíc se to celé většinou odehrávalo v potemnělé místnosti, takže to bylo vlastně skoro až romantické, teda když si odmyslíte, že jste u toho seděli s vypálenýma očima v nevětraném pokoji před obrovským blikajícím monitorem a z vedlejšího pokoje řvali z rádia Lunetic. Nejen rychlost, ale i obsah erotických stránek byl tehdy omezený. Když si chtěl například člověk rozšířit obzory a trochu se vzdělat, musel záběry lidí v gumových oblecích a plynových maskách, jak se mají všichni vzájemně ze všech stran rádi, složitě hledat, a ne že mu to omylem vyskočilo přes celou obrazovku a on z toho pak měl půl roku noční můry. O Japoncích ani nemluvě. Obecně vzato, proti tomu dnešnímu toho tehdejší internet až tak moc neuměl. Facebook nebyl. Google nebyl. Wikipedie nebyla. Seminarky.cz nebyly. Dodneška nechápu, jak se mi povedlo dostudovat. Nejen s internetem, jiné to bývalo třeba i s jídlem. Pokrmy, připravované pro nás v menze, se pohybovaly na hranici poživatelnosti, ale my jsme je téměř pokaždé snědli a ne si je jenom vyfotografovali, jako to dělají mladí lidé dnes. Tedy, ono by bývalo bezpečnější si je jen vyfotit, ale tenkrát ještě v mobilech nebyly foťáky a kinofilm byl moc drahý. Velké změny nastaly i v tom, co si člověk vaří sám na koleji: špagety za posledních patnáct let zdražily o tři koruny a kauflanďácký kečup dostal jinou etiketu. Za mých mladých let studenti také při studiu zdaleka tak neprokrastinovali jako dnes. Bylo to proto, že neexistoval Facebook, Twitter, Freevideo.cz, Instagram, Pinterest ani jiné sociální sítě, na nichž by se dozvěděli, co to znamená „prokrastinovat“. Tenkrát se na studium prostě „sralo“. Přesto je třeba říct, že navzdory všem velkým změnám zůstala jedna věc stejná. Za těch dávných časů si stejně jako dnes každý student, sotva obdržel rozhodnutí o přijetí na školu, představoval, jak vychází z bran své alma mater s diplomem v ruce a celý svět mu leží u nohou. Jsem starší a zkušenější a jsem moc rád, že mohu tuhle věčnou studentskou představu potvrdit: když vystudujete školu a získáte titul, celý svět vám leží u nohou a svíjí se smíchy. JAN FLAŠKA
autor se vám vrhne k nohám, jakmile dostanete bakaláře
|
