Bezem provoněné květnové odpoledne přerušilo řinčení zvonku. Byl pátek. Netrvalo dlouho a školu studenti opouštěli jako při leteckém náletu. Chodbami doklepaly podpatky dívek, které již měly plnou hlavu starostí, co si obléct na sobotní tancovačku. Rád bych také vyběhl, ale domů to bylo trochu z ruky. 

Lístek oběma směry stál polovinu mého stipendia a tak jsem zůstával v sobotu i neděli na ubytovně pro studenty, většinou sám. Seděl jsem na jedné z deseti postelí, které byly v týdnu obsazeny studenty zemědělské školy. Ticho v budově z doby Marie Terezie mne donutilo vydat se na průzkum. Sešel jsem do přízemí a klapot psacího stroje mne vyrušil z chmurných myšlenek. Jednotlivé údery téměř splývaly a připomínaly déšť, bubnující na plechovou střechu. Neomylně mě vedly chodbou k jedné ze tříd.

Dveře byly pootevřené.

       S radostí jsem zjistil, že je to Fialka, hezké děvče, které jsem si před rokem takto pokřtil, když mne vyděsil její vlčák Ajax, za kterým se z lískových keřů vynořila dívka s kyticí fialek. Byla dcerkou ředitele obecné školy, která s naší sousedila. Společně jsme pak od té doby zabíjeli víkendovou nudu toulkami po okolí. V týdnu jsem jí zval do naší školy na volejbal. V krátké době se stala talismanem naší školy, bez ní nás hra nebavila.

      Potichu jsem vešel do třídy a stoupl za záda děvčete, soustředěného nad psacím strojem. Sklonil jsem se k blonďaté, na krátko ostříhané hlavě a potichu zašeptal: „I love you“, a pro jistotu jsem o krok couvl. Stalo se, co jsem předpokládal. Vyletěla jak péro z kanape, a v okamžiku poznání se snažila na mne vrhnout. Stala se z toho malá honička po třídě, při níž mě častovala slovy jako blbče, pitomče apod. Zadýchaná, v očích jí blýskalo a s ruměncem na tváři se ke mě pomalu blížila.

      
       „Neumíš zaklepat, víš, jak jsem se strašně lekla?!“

       "Fialko, já to vzdávám, nabízím mír,“ a přiblížil jsem se na dosah.

   
       "Ale já ne,'' a bouchla mně pěstičkou do zad.

     
       "Ty snad trénuješ na mistrovství světa, nikdy ses mi nepochlubila, že na psacím stroji takhle válíš,“ snažil jsem se odvést pozornost.

    
       "Nikdy ses mně nezeptal a nezdržuj, musím to dopsat, na každý ekonomce je to povinný předmět,“ a usedla zpět k psacímu stroji. Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem jí přes rameno.
   
       "Fialko, pokud je to milostný dopis, tak podle toho tempa jak píšeš, musíš být na něj pěkně naštvaná,“ škádlil jsem ji.

    
       „Přepisuji povídku jednomu klukovi a náhodou se mi líbí."

    
       "Tak on se ti líbí ?” Vzdychal jsem ublíženě.

“Náhodou, je to docela hezký kluk,“ trumfovala.

    
        "Doufám, že naše zítřejší návštěva kina stále platí, když jsi mou naději, bez varování, takto zadupala. Šel bych se z žalu opít do němoty, ale nemám v kapse ani vindru.” Rázně vstala a vystrkala mne ze třídy.

   
       "Už běž, a zítra v sedm večer!“ A práskla za mnou dveřmi.Bylo pravdou, že má kapsa zela prázdnotou, ale v sobotu i v neděli jsem často pracoval ve stájích, na dostihovém závodišti. Chtěl-li si některý z jezdců vzít volno, obrátil se s žádostí na mne. Byl jsem k tomu kvalifikován. Vlastnil jsem výuční list v tomto oboru.

       Do kina jsme to měli s Fialkou asi hodinu volné chůze. Šli jsme proti proudu Vltavy, nasávali vůni z čokoládovny Orion a předháněli se v líčení, jak bychom se přejedli čokolády, kdybychom v továrně pracovali. U pokladny kina jsem zakoupil lístky a odstrčil její nabízenou pětikorunu.
    
       „Dnes tě, Fialko, zvu. Celý den jsem pracoval, jsem bohatý. Promítají film Pes Baskervillský, takže se těším, jak se budeme bát a držet se spolu za ruce.” Bleskla po mně modrými kukadly a já hned vytušil, že se jí mé těšení nelíbí. Věděla, že mám ve škole známost. Když jsem se v hrůzostrašných momentech filmu snažil najít její ruku, nebyla k nalezení...