Sedím na terase výletní restaurace na Větruši. Obdivuji z terasy výhled na město a soutok říčky Bílina a řeky Labe. Sedím, popijím kávu a píši pověst o hrádku Větruše. V dobách dávných, kam paměť bývalých osadníku sahá, se stal následující příběh. Vrch, o kterém bude řeč, byl původně vrchem šibeničním.

V roce LP 826 na soutoku řek Bíliny a Labe vystavěl ctihodný rytíř Labohoř hrádek. Střežil osadu vzniklou na soutoku obou řek. Hrádek pojmenoval Větruš, podle své choti. Zmínku najdeme v kronice pana Hájka z Libočan.

V průběhu času hrádek měnil pány. A jak už to bývá, dobrého střídal ukrutník. V době, o které se zmiňuje pan Hájek z Libočan, hrádek vlastnil i obýval obávaný rytíř. Rytíř pyšný, bohatý ale nesmírně krutý. Lid jej častoval jménem rytíř Nekalota. Musím dodat, že právem. Nekalota z nudy a zloby vymýšlel lotroviny, nepravosti a ukrutnosti zaměřené k proti měšťanům a lidu v podhradí. Oblíbené bylo lití vařící smůly na tesaře a zedníky, pracujíci v podhradí. Jeho kumpáni z řad panstva si o něm vyprávěli, že jaký je to čtverák…

Hněvu měšťanů se obávati nemusel. Řemeslníci, tovaryši, hokynáři i s pány konšely, byli lidé bohabojní, poslušní a bázliví. Maje strach z krutostí pána Nekaloty, vše snášeli v pokoře. Pán na hrádku proto mohl vymýšlet nové a nové lotroviny. Jeho dalším koníčkem bylo rozmnožování svého bohatství. Miloval okázalosti a nádheru. Komnaty na hrádku byly jeho chlobou. Sám obdivoval své poklady. Koberce z dalekých krajin, poháry z  křišťálu, zlaté mísy, nádobí jídelní, lžíce, nože.... vše jen ve zlatě a stříbře. Jeho největší chloubou byly zbraně z exotických zemí. Na bohatství byl náležitě pyšný. Měl takřka vše.

Jak už bývá, nesmírně ale toužil po něčem, co neměl – tedy po stroji vrhacím. Katapultu. Uhranul mu ve vojnách tureckých. Byl mužem činu. Kdesi v Uhrách ho posléze koupil a koňmi přivlekl na svůj hrádek. Metací stroj nechal ukotvit u hradeb směrem k řece a hlavně  na rynek. Nemohl se dočkat, až strojem metacím provede nekalotu měšťanům, hokynářům a tovaryšům dole v podhradí rozrůstajíciho se města Ústí.

S čeládkou stejně zvrhlou, hledal, co by katapultem poslal dolů v rynek, by se co nejvíce pobavili. Do rukou jim padly mršiny zvěře, které ještě nikdo nespálil. Naplnili zdechlinami lžíci stroje  a  - už pak jen sledovali, jak mršiny padají na rynek mezi stánky hokynářek. Byl právě jarmark. Když se dílo podařilo, nebyli páni k udržení. Propuklo bujaré veselí. Jojo, hradní pán je fakt čtverák…