Učitelka biologie byla hypnoticky nádherná žena. Momentálně psala na tabuli základní body z dnešní hodiny a natahovala se, jako by věšela prádlo. Díky mému jednoduchému nápadu, se mechanizmus tabulí při její přednášce zasekl. Tím jsem jí donutil v určitých momentech při psaní na tabuli přejít do dřepu, či stát na špičkách jako baletka.

Sledoval jsem s příjemným uspokojením dokonalou linii kotníčků, lýtek a zvolna pokračoval výše. Chvilku jsem se zdržel u rozkošných dolíčků v podkolení. Když k mému zklamání, nožky zakryla sukýnka, rafinovaný rozparek přeci jen v zadní partii dovolil občas nahlédnout i výše. Dopracoval jsem se v představě s příjemným vzrušením, až ke knoflíčkům podvazkového pásu, rýsujících se téměř neznatelně na napnuté látce sukně.

       Z představivosti rozjeté na plno mě vyrušilo nepříjemné zvonění, oznamujíc konec učební hodiny.
Jako by na zvonění čekala. S úlevou spustila dlouhé nožky zpět do Popelčiných botiček s vysokým podpatkem. Beze spěchu se otočila a obdarovala třídu zářivým úsměvem. Přiložila k rudě namalovaným rtům křídu, foukla na její špičku až se zaprášilo.

       Znovu očarovala třídu úsměvem, který byl směsí sebevědomí, radosti ze své krásy a mládí.

     "Studenti“, oslovila nás a učinila malou pauzu a na krátký okamžik našla mé oči. Nedalo jí to žádnou námahu. Naznačila mi tím, že budu první, kterého z této látky příště přezkouší. Byla to malá hra mezi námi, která začala jednoho krásného, březnového odpoledne.

„Doporučuji vám nastudovat tuto látku“, pokračovala, „bude určitě v maturitních otázkách. Přeji vám všem příjemný víkend.“Opět úsměv a odkráčela na konec stupínku, kde se zastavila, zahleděla se do hloubky pod sebou, provedla taneční úkrok vpravo, trochu povytáhla sukýnku a zvolna vypustila nožku na průzkum. Když si byla jista, že dosáhne podlahy a sukýnka nepraskne, svižně a s úlevou seskočila.

„Buď džentlmen, podej obdivované ruku“, nařizoval jsem si pokaždé, ale nedokázal jsem to. Byl jsem její student a celá třída by to brala jako mou další taškařici.  Jak jsem se již zmínil, byla to malá hra mezi studentem a učitelkou, která začala jednoho teplého, březnového odpoledne.

x x x

S Liduškou, kterou jsem doprovázel po mostě,  jež přepíná řeku Vltavu, jsme objevili díru v plotě, který odděloval chodník od kolejí. Přeskákali jsme přes koleje, a se zatajeným dechem pohlíželi do hloubky pod námi, na zvolna plynoucí vodu. Vzdálený klapot podpatků nás vyrušil s příjemného rozjímání. Děvče v panice chtělo pelášit zpět k díře v plotě, ale na úprk bylo již pozdě...