 Kdysi dávno, velice dávno jsem pracoval na horském hotelu. Řev motorů se začal v horách rozléhat až o pár let později. Dovážel jsem s párem těžkých koní zavazadla hostů a proviant. Občas mě pomáhal domovník Honzík. Drobný chlapík, neurčitého věku, snad padesát, pracovitý, ale výplatu stačil lehce propít. Na hlavě nosil stále klobouk vytvarovaný dle vzoru amerických pastevců krav. Jednou mi hotelový kuchař se smíchem doporučil, ať se Honzíka zeptám, proč byl na hodinu propuštěn z Luční boudy. Honzík miloval koně a když mohl, jel se mnou. „Honzíku, ty jsi musel mít na Luční boudě pěkný malér, když jsi na hodinu letěl!?" spustil jsem bez obalu druhý den, když přisedl vedle mne na vůz. „Hej, jakej pak malér,“ mávnul rukou, vyndal balíček tabáku a velice zručně si ubalil cigáro. „Já tam krmil prasata. Tahal jsem těm ubožákům z kuchyně zbytky jídel a uklízel jim. Já jsem na to, co jsem udělal, pyšnej! Chudinky! Za celej svůj život neviděli slunce. Pepo, já tam měl fajn kámoše, nějakýho Jindru. Jednou přinesl dolů k prasatům flašku vodky, že ji jako dostal darem. Tak jsme se do ní dali a já ty prasata čím dál tím víc litoval. Jindřich, když mě viděl takovýho smutnýhom povídá: „Tak je na chviličku pustíme ven. Alespoň před smrtím která je vbrzku čeká, uviděj jak je venku krásně! Nadšeně jsem souhlasil. "Počkej, já mám dobrý nápad!“ Povídá Jindřich a odběhl. Za chvilku se vrátil, v jedný ruce plechovku s barvou, v druhý tlustej štětec. Za ním stál ještě Tonda Tůček (ten dělal v truhlárně, ale jinak byl bejvalej pražskej kasař) a šklebil se. Pak jsme každýmu praseti na hřbet tou barvou napsali jméno někoho z nadřízenejch. Měli jsme z toho velkou prdel. Největší prase neslo jméno šéfa boudy, další provozního, pak šéfkuchaře a tak jsme pojmenovali všech deset prasat. Dokonce na jednu svini napsali i jméno recepční. S tím jsem nesouhlasil. Byla to krasavice a já jí tajně miloval. Jindra ani Tůček na mé prosby nedali. Já jim říkám: „Chlapi, to bude průser!“ Voni, že bude a tak jsme ta moje prasátka vypustili ven. Nejdřív jen mezi dveřmi začala opatrně nakukovat ven. Mžourala očima, některá měla i takový lidsky překvapivý výraz, protože tolik světla v životě neviděla. Přímo se bála vykročit do těch rozkvetlejch luk. Museli jsme je plácat po prdelích, aby pochopila, že mají vycházku. Když to prasatům konečně došlo, radostně se rozběhla do všech stran. Ten největší kanec - co měl na hřbetě jméno šéfa boudy, klusal rovnou k prameni Labe, kde tisíce let vlnka za vlnkou lechtány horským větrem, chabě útočily na trávou zarostlý břeh malého rybníčku. Kanec se nemohl nabažit koupele, průzračný pramen slavné řeky se přeměnil ve smrdutou louži. Ostatní vězni výkrmny se pásli na louce plný modrejch hořců a moc jim to tam slušelo. Tonda Tůček utekl zpět do dílny a my tu flašku vodky s Jindřichem dorazili. Pak už si nic nepamatuji. Jo, druhý den jsem Luční boudu musel opustit, ale slyšel jsem, že přijeli papaláši z Krkonošskýho národního parku a vyváděli jako pominutí. Prasata se rozprchla po okolí a nechtěla se nechat chytit. Já se jim nedivil, kdo by se taky chtěl vrátit do takový smradlavý díry a čekat tam na popravu. Museli zavolat Horskou službu a za pomoci veškerýho personálu je pochytali. Já jen litoval, že prasata neutekla přes hranice do Polska. Tam by je nikdo bez povolení varšavský vlády chytat nesměl.“ Honzík přerušil vyprávění, ubalil si bravůrně další cigaretu a mně se zdálo, že je z té vzpomínky smutný. „Jsi správnej chlap a dobře si udělal! aspoň ta prasata měla až do smrti o čem snít", pochválil jsem jej, předal mu opratě a seskočil z vozu. Věděl jsem, že ničím jiným mu větší radost udělat nemohu. „Sejdeme se u krámku a nezapomeň s kopce brzdit, ať koně nemají chomouty až za ušima". Plácnul jsem koně po mohutném zadku a zvolna vykročil. JOSEF KOUBA
|
